Momentálně nejznámější francouzský spisovatel Michel Houellebecq není zrovna oblíbencem mainstreamových médií. Je zároveň nejnenáviděnějším – francouzským romanopiscem. Jeho postavy vyjadřují politicky nekorektní a pobuřující myšlenky zejména na otázky imigrace.  Prodal miliony výtisků po celém světě. Jeho jméno a sním spojená obrovská popularita občas přinutí „velká“ média pokusit se pozvednout uvadající oblibu mezi čtenáři tím, že se mu dostane většího prostoru. Takovou výjimku udělal před časem britský Financial Times, když poslal svou reportérku polského původu do Paříže na oběd s Michelem Houellebecqem. Mělo jít spíše o méně vážné povídání o tom, jak žije, co jí a pije a na čem pracuje. Výsledný materiál se však nemohl vyhnout pohledům a názorů Michela Houellebecqa na dnešní svět. Ty jsou pro mnohé velmi šokující, ale zároveň také důkazem, že ne všichni intelektuálové na Západě podlehli progresivistickému blouznění. Proto není od věci udělat si malou exkurzi do spisovatelova světa.

Od domácí politiky je daleko, ale i blízko

Houellebecqův vztah k francouzské politické současnosti je velmi osobitý. Když hovořil o byl dotázán na bývalého eurokomisaře a pozdějšího francouzského premiéra Michela Barniera Houellebecq pobavený vlastní nevědomostí, říká, že o něm nikdy neslyšel. Na druhou stranu se přátelí s bývalým prezidentem Nicolasem Sarkozym a jeho manželkou Carlou Bruniovou, a trochu se také zná s Éricem Zemmourem.  Svůj nejnovější román Anéantir (Zničit) zalidnil postavami inspirovanými prezidentem Emmanuelem Macronem a  býcalým ministrem financí Brunem Le Mairem.

Za mimořádně znepokojující považuje blokování Národního sdružení Marine Le Penové ve volbách. To vede Huoellebecqa k úvahám o současných elitách, o nichž říká: „Přemýšlejí o lidech jako o hlupácích.“ V Americe je podle něj ekvivalentem tzv. hillbilly (ve smyslu zaostalého venkovana). „Mám je rád“ říká, ale dodává, že mezi nimi nemá žádné přátele. „Jsem věrný své třídě“, konstatuje suše.  

Elity opovrhují lidmi

Elity mu však leží v žaludku. Je velkým obdivovatelem Christophera Lasche, amerického historika, který tvrdil, že moderní globální elity mají navzájem více společného než chudší lidé ze svých vlastních zemí. "Předběhl svou dobu," říká Houellebecq. Tyto elity se rozloží obtížněji než šlechta, domnívá se. "Šlechta neměla nic, co by vysvětlovalo její právo zůstat u moci, kromě svého narození. Současné elity si nárokují intelektuální a morální nadřazenost." Elity podle něj totálně opovrhují lidmi. Zmiňuje referendum o evropské ústavě v roce 2005. Výsledkem bylo "Ne", které francouzští politici nerespektovali a následnou Lisabonskou smlouvu odsouhlasil parlament. "Bylo to téměř před 20 lety a lidé si to stále pamatují," říká. "Opravdu z nás udělali hlupáky." "Je nebezpečné vysmívat se lidem," dodává Houellebecq. "Chci říct, že se jim můžete vysmívat, ale existují limity." Stejně jako Lasch, má pověst hledícího do budoucnosti.

 Imigrace neštěstím Francie

Protilidový postoj elit podle něj pohání vzestup Národního sdružení a dalších podobných politických subjektů v posledních letech ve Francii.  Ale za ještě podstatnější důvod považuje imigraci. Má s tímto tématem dlouhou historii, zejména pokud jde o muslimskou. V roce 2001 nazval islám "nejhloupějším náboženstvím". Jeho zřejmě nejslavnější román Soumission (Podvolení), který vyšel 7. ledna 2015, v den útoku na Charlie Hebdo, vypráví příběh islamistického převzetí Francie. I když opravdovým cílem není ani tak politický islám, jako pokrytectví toho, co Houellebecq nazývá "morální levicí". Ta po islamizaci země v knize přijme v podstatě bez odporu všechna zavedená omezení, včetně eliminace žen z veřejného života.

Ve Francii se přistěhovalci ze severní Afriky, kteří jsou obvykle muslimové, špatně integrují," pokračuje. „Namísto integrace je to druhá nebo třetí generace, která dělá problémy. Jsme svědky odcizování. Je to katastrofa." Přáním původního francouzského obyvatelstva, jak říká, není, aby se muslimové asimilovali, ale aby je přestali okrádat a útočit na ně – nebo jinak, jiným řešením, aby odešli. "Až donedávna všichni imigranti přicházející do Francie pocházeli ze stejných dvou regionů, severní a západní Afriky. Nyní přicházejí ze všech možných míst, z Pákistánu, Čečenska, Somálska a dalších zemí. Přinášejí sem své konflikty“, říká.

Žádná vina za kolonialismus

Na námitku, že na Západě si mnoho lidí myslí, že mají dluh vůči bývalým koloniím, odpovídá rezolutně: "ve Francii to nikoho nezajímá. Nemáme žádnou vinu." Obyčejní Francouzi, jako byli jeho prarodiče z otcovy strany, ani nevěděli, že Francie má kolonie. "Jedinou výjimkou bylo Alžírsko, které bylo osadou, nikoli kolonií. Lidé, kteří se tam narodili a vyrostli, museli odejít. Nikdy neodpustili Charlesi de Gaulleovi, že se toho vzdal," tvrdí s naprostou jistotou. Jeho matka pocházela z rodiny francouzských osadníků v Alžírsku a Houellebecq tam žil jako malé dítě. Jeho prarodiče z otcovy strany byli oba z dělnické třídy, zaměstnaní u francouzské národní železniční společnosti. Vychovávala jej babička místo jeho bohémské matky a otce. Studoval agronomii, ne literaturu. "Chtěl jsem něco praktického. Už jsem uměl číst," říká s kamennou tváří. Nebyl součástí pařížských literárních kruhů. O to snadněji prý mohl být ve svých dílech odvážný.

Podpora Trumpa, nezájem o Ukrajinu

V eseji z roku 2019 nazval Donalda Trumpa dobrým prezidentem a fandil mu i v loňských volbách. "Trump války nezačne," dodává. A pokud přestane podporovat Ukrajinu, bude to podle Houellebecqa jen dobře.  „Co je mi po Ukrajině? Na začátku války jsem byl překvapený, protože jsem si myslel, že Ukrajina je ruská," říká. "Pro přírodu je lepší, když se vydá svou cestou," dodává v duchu hesla "silnější má pravdu". "Lidé, kteří mají humanitární myšlenky, jsou katastrofou. Nefunguje to a motivace je pochybná." Podobně to vidí se ženami a různými feministickými kampaněmi. Ty považuje za nečestné. "Všechny ženy, a opravdu všechny, se snaží být co nejvíce žádoucí. A pak, když začnou prohrávat ve hře, napadnou systém, který prosazovali jako první," tvrdí kategoricky.

Už zmíněný Houellebecqův román Podvolení se stal symbolem pro morální a myšlenkový úpadek nemalé části společnosti. Ta se smiřuje s pokračujícím omezováním své svobody ve zcela nemyslitelném rozsahu. Nejde jen o imigraci, nedávná doba covidová toho byla drastickým příkladem. Díky Houellebecqovi vstoupil výraz podvolení do slovníku, který věrně popisuje dnešní svět. Možná právě jeho syrové vykreslení současné reality přivádí mnoho čtenářů ke vzrůstajícímu odporu vůči elitám a jejich pro většinu populace katastrofické budoucnosti. Houellbecqa stojí za to číst, pochopit a vzít vážně.