Každé rozhodnutí ve vedení nemocnice má přímý dopad nejen na stovky zaměstnanců, ale také na tisíce pacientů. Proto je klíčové, aby jakékoli změny probíhaly promyšleně, s respektem a v otevřené komunikaci. Bohužel situace kolem krajské nemocnice ukázala, jak může vypadat pravý opak.
Od začátku bylo zřejmé, že Karlovarská krajská nemocnice potřebuje změny. Nikdo to nezpochybňuje. Problém však nastal ve způsobu, jakým byly tyto změny vedeny. Paní ředitelka Nela Kvačková byla do své funkce dosazena s politickou podporou, což samo o sobě může být legitimní, pokud je doprovázeno odborností a pokorou. V tomto případě však došlo spíše k tomu, že politické krytí vyústilo ve značnou míru sebejistoty paní ředitelky, která se odrazila i v její veřejné prezentaci zvláště na sociálních sítích, kde se opakovaně vyjadřovala způsobem, jenž byl pro představitelku zdravotnické instituce nevhodný a polarizující.
Už na dubnovém jednání zastupitelstva Karlovarského kraje jsem se otevřeně ptala na konkrétní plány paní ředitelky. Zajímalo mě co plánuje směrem k pacientům a zlepšení péče. Zároveň jsem upozornila právě na nevhodnou a místy až provokativní komunikaci na sociálních sítích, která vnášela další napětí do už tak křehké atmosféry.
Reakce? Místo věcné diskuse jsem se dočkala osobního útoku ze strany zástupců vedení Karlovarského kraje. Byla jsem osočena, že útočím politicky, že si "dovoluji se ptát", jako by kritické otázky neměly v zastupitelském sále místo. Kritika byla automaticky brána jako útok, nikoli jako snaha upozornit na problém, který bylo možné (a stále ještě tehdy možné bylo) řešit dialogem a korekcí přístupu.
Dnes, kdy paní Kvačková ve funkci končí, se nabízí otázka: muselo to vůbec dojít až sem? Možná kdyby vedení kraje naslouchalo dříve, kdyby si připustilo, že něco není v pořádku, a kdyby paní ředitelka sama zvolila méně konfrontační a více týmový přístup, situace se mohla vyvíjet úplně jinak. Mohli jsme být dál, s menším poškozením vztahů uvnitř nemocnice a s větší důvěrou veřejnosti.
Rozklad kolektivu, ztráta klíčových lidí, frustrace personálu, to vše se dalo zmírnit, kdyby byla vůle ke komunikaci. Změny totiž nemusí znamenat destrukci. Dají se dělat s respektem, odborností a pochopením pro lidi, kteří ve zdravotnictví pracují každý den s obrovským nasazením.
Zůstává mi naděje, že si z této situace vezmeme ponaučení. Kritika není nepřítel, ale naopak. Je to nástroj, který nás může posunout dál, pokud ji dokážeme přijmout. Odpovědnost za veřejné instituce neseme všichni, kdo se podílíme na jejich řízení. A právě schopnost vést otevřený dialog, naslouchat a respektovat rozdílné názory je klíčová pro to, aby nemocnice nebyla jen místem změn, ale především místem důvěry.
