Tvrzení, že „Spojené státy evropské“ jsou téměř nevyhnutelné, není jen akademická úvaha. Je to politický signál, který by neměl zapadnout. Když Petr Pavel mluví o federalizaci Evropy jako o „pravděpodobně jediném řešení“, posouvá debatu z roviny možností do roviny hotové věci. A právě to je problém.
Evropská integrace byla vždy prezentována jako proces založený na souhlasu členských států a jejich občanů. Nikdy ale nedostali lidé přímou otázku, zda chtějí přeměnu Evropské unie v jeden federální celek. Přesto se dnes čím dál častěji mluví o tom, že jiná cesta vlastně neexistuje.
Argument o nutnosti „mluvit jedním hlasem“ zní na první pohled logicky. V době rostoucího vlivu velmocí, jako jsou USA nebo Čína, se Evropa může zdát roztříštěná. Jenže centralizace moci není automaticky řešením. Naopak může znamenat oslabení demokratické kontroly a větší vzdálenost mezi rozhodováním a občanem.
Evropa nikdy nebyla silná díky jednotě v rozhodování. Její síla vždy spočívala v rozmanitosti, konkurenci myšlenek a schopnosti jednotlivých států hledat vlastní cestu. Přenesení klíčových pravomocí na nadnárodní úroveň by tuto dynamiku zásadně změnilo.
Debata o budoucnosti Evropy je legitimní a potřebná. Co ale legitimní není, je vytvářet dojem, že výsledek je předem daný. Označovat zásadní politickou změnu za „nevyhnutelnou“ znamená obcházet samotnou podstatu demokracie a to svobodnou volbu.
Otázka tedy nestojí tak, zda Evropa bude silná. Otázka zní, jakým způsobem této síly dosáhne a kdo o tom bude rozhodovat. Pokud má mít tak zásadní krok, jako je federalizace, skutečnou legitimitu, nemůže vzniknout shora. Musí vzejít zdola, od občanů, kteří ponesou její důsledky. Bez jejich souhlasu nejde o sjednocení. Jde o vnucený směr.
