07.06.2025 15:47:52
Stalinova ekonomika: "Ekonomický zázrak"
Stalin převzal hospodářství ve zbídačeném stavu. Hospodářství bylo zanedbané a nevýkonné. Stalin prohlásil ve 30. letech 20. století, že za vyspělým západem východní blok zaostává o padesát až sto let a tak budeme mít 10 let na to, abychom ho dohnali
Stalinova ekonomika umožnila: zajistit překonání stoleté hospodářské zaostalosti země a stát se vedle Spojených států vedoucí ekonomickou mocností světa; vytvořit jednotný národohospodářský komplex, který umožnil Sovětskému svazu stát se zemí nezávislou na světovém trhu; porazit nejsilnějšího nepřítele ve druhé světové válce - hitlerovské Německo a země hitlerovské koalice; zajistit stálý blahobyt lidí na základě důsledného snižování výrobních nákladů atd.
Podle Marxe je skutečným měřítkem společenského pokroku volný čas, který lidé mohou mít pro svůj rozvoj a své sebezdokonalování. Dokonce bylo řečeno, že právě Stalinova ekonomika svým protinákladovým mechanismem nevyhnutelně zkrátí dobu lidské účasti na společenské výrobě. A to tedy přispěje ke zvýšení volného času. A tohle je právě jedna ze snah vytvořit nového socialistického člověka a novou společnost.
ÚVOD
Je zapotřebí si upřesnit, že se jednalo o již čtvrtý ekonomický systém: Protože nejdříve měli tzv. válečný komunismus v letech 1918-1921 (ekonomika Lenina a Trockého), následně přišlo období obnovy národního hospodářství v letech 1921-1925, poté si Sověti zahrávali s NEPem (Nová ekonomická politika) a připravovali industrializaci v letech 1926-1930, což byl svým způsobem ještě komunismus s kapitalistickými prvky. No a potom přišla Stalinova (socialistického modelu) ekonomika. Ta by se dala nejlépe vyjádřit lety 1930 až 1960.
Podstatu Stalinovy ekonomiky lze vyjádřit nejdůležitějšími příznaky: celospolečenské vlastnictví výrobních prostředků; rozhodující úloha státu v ekonomice; centralizované řízení; direktivní plánování; jednotný národohospodářský komplex; mobilizační charakter; maximální soběstačnost; orientace v první řadě na naturální (fyzické) ukazatele; hodnotově (cenové) ukazatele hrají vedlejší úlohu; omezený charakter peněžně-zbožních vztahů; zabezpečení životně nezbytných potřeb všech členů společnosti a neustálé zvyšování životní úrovně atd.
Ona skutečnost proč se o úspěchu Stalinovy ekonomiky vůbec nikde nepíše je důvodná, protože určitá skupina prospěchářů má v úmyslu těžit z tržní ekonomiky (zejména kapitalistické plutokracie). Mají tedy důvodnou obavu z toho, že by Stalinova ekonomika ovládla masy o na kapitalistická plutokracie by mohla přijít o svou politickou a ekonomickou moc. Dokonce byla Stalinem vypracována (nedokončená) učebnice politické ekonomie s názvem "Ekonomické problémy socialismu v SSSR."
Počátek období Stalinovy ekonomiky by se dal měřit od poloviny 20. let 20. století, respektive od roku 1929, kdy se Stalinovi podařilo převážit mocenský boj nad Trockisty a provádět industrializaci země. Stalinův model ekonomiky pokračoval zhruba do roku 1956, kdy se podařilo Chruščovovi svolat XX. sjezd KSSS, který měl za následek odstranění Stalinova kultu osobnosti, začátek demontáže a rozbití Stalinovy ekonomiky.
V 60. letech začala ztrácet ekonomika dynamiku (a právě v 60. letech 20. století se již začali objevovat elektronické počítače, které mohly podstatně zlepšit proces plánování v oblasti řízení národního hospodářství). A od poloviny 70. let se začala ekonomika projevovat známky stagnace. A od poloviny 80. let pod hesly perestrojky, začala likvidace pozůstatků onoho modelu ekonomiky, který vznikl v letech "Ekonomického zázraku" Stalinovy ekonomiky.
O "Ekonomickém zázraku" a Stalinově ekonomice
V roce 1913 činil podíl Ruska na světové průmyslové výrobě přibližně 4 % a k roku 1937 již dosáhl 10 %. V polovině 70. let tento ukazatel dosáhl 20 % a zůstal na uvedené úrovni až do začátku perestrojky (roku 1986). Nejrychlejší rozvoj průmyslové výroby byl dosažen v průběhu dvou období sovětské historie: ve 30. letech a v 50. letech 20. století.
Uvedené období lze rozdělit na tři časové úseky: 1) 1929 až 1941 - industrializace (přibližně třicátá léta); 2) 1941 až 1948 - válka a poválečná rekonstrukce (přibližně čtyřicátá léta); 3) 1949 až 1959 - mírový rozvoj (přibližně padesátá léta).
Pokud se jedná o devizové náklady na industrializaci, tak v roce 1929 podepsala vláda SSSR smlouvu s americkou firmou slavného projektanta Alberta Kahna "Albert Kahn, Inc." na výstavbu 530 podniků za cenu ve výši 2 miliard dolarů, která je vyjádřena ve "starých" dolarech. V "rooseveltovských" dolarech to bude přibližně 3,5 miliardy. Je to platba pouze za 530 podniků, což je méně než 6 % z celkového počtu objektů socialistické industrializace. Jen pro upřesnění se tedy za jediné desetiletí (během 30. let) se za pomoci desítek milionů dělníků a zemědělců podařilo vybudovat 9 tisíc podniků (oficiální údaje).
Dovozy SSSR z jednotlivých kapitalistických zemí (v milionech rublů; podle směnného kurzu rublu v roce 1950). Za období 1929 až 1940 celkem z Německa 3.623,7; Velké Británie 1.691,6; Francie 494,4 a USA 3.901,3. Zdroj: Zahraniční obchod SSSR v letech 1918-1940. Statistický přehled. Moskva 1960.
Podle oficiálních statistických údajů se v letech 1929 až 1937 výroba strojů a zařízení v hodnotovém vyjádření zvýšila více než 13krát (ve stálých cenách 1926-1927). V roce 1933 činil dovoz strojů a zařízení v hodnotovém vyjádření (v běžných cenách) pouze 56,7 % objemu roku 1929, v roce 1937 pak poklesl na 32,8 %. U některých průmyslových výrobků došlo v důsledku industrializace již po prvních dvou pětiletých plánech k téměř úplnému zastavení dovozu. Jednalo se o traktory, automobily, zemědělské a textilní stroje, šicí stroje, litinu, magnezit, chemická hnojiva, cement atd. Některé z těchto výrobků začal SSSR dokonce vyvážet.
Samotné řízení národohospodářským plánem překonalo taková prokletí kapitalismu tržní (kapitalistické) ekonomiky, jako jsou krize. Krize tzv. "nadvýroby," které přinášejí utrpení milionům pracujících lidí (např. nezaměstnanost), plýtvání materiálními zdroji a vytvářením ještě tvrdší konkurence mezi kapitalisty na národních i na globálních trzích.
Také tzv. "nadhodnota" produktu vytvořeného společnou prací byl poměrně rovnoměrně rozdělena mezi všechny členy společnosti prostřednictvím mechanismu snižování maloobchodních cen spotřebního zboží a služeb a prostřednictvím doplňováním fondu společenské spotřeby.
V kapitalismu je naopak hospodářský výsledek soukromých vlastníků není rozdělován mezi pracovníky, ale privatizován vlastníkem korporace. V podmínkách rozvoje finančního sektoru ekonomiky se výrobní činnosti stávají nekonkurenceschopnými a dokonce nerentabilními. Dochází k odklonu činnosti podniků, tradičně spojených s výrobou, směrem k činnosti na finančních trzích.
Z hlediska celkového objemu hrubého domácího produktu (HDP) a výroby průmyslových výrobků se dostal Sovětský svaz v polovině 30. let na první místo v Evropě a na druhé místo na světě po Spojených státech, když výrazně předstihl Německo, Británii a Francii. Za necelá tři pětiletá období bylo v SSSR postaveno 364 nových měst a vybudováno a uvedeno do provozu 9 tisíc velkých podniků - to znamená kolosální počet dvou podniků denně!
Ve 30. letech byla zahájena výstavba asi 1.500 podniků, z nichž padesátka absorbovala téměř polovinu všech investic. Byla postavena řada obřích dopravních a průmyslových staveb: Turksib, DněproGES, hutní závody v Magnitogorsku, Lipetsku a Čeljabinsku, Novokuzněcku, Norilsku, stejně jako Uralmaš, traktorové závody ve Stalingradu, Čeljabinsku, Charkově, Uralvagonzavod, automobilky GAZ, ZIS (později ZIL) a další.
Bylo navíc postaveno velké množství závodů za Uralem. Byl také vytvořen silný obranný průmysl. Přitom nebyla tato sovětská ekonomika zatížena zahraničním dluhem. Samotná industrializace proběhla v podmínkách tvrdé hospodářské blokády a ekonomických sankcí zemí Západu.
Zde je několik údajů ohledně průmyslového "přelomu" dosaženého v SSSR: v roce 1940 ve srovnání s rokem 1913 vzrostla hrubá průmyslová výroba 12krát, výroba elektřiny 24krát, produkce ropy 3krát, výroba železa 3,5krát, výroba oceli více než 4krát, výroba obráběcích strojů všech typů 35krát, včetně vzrůstu obrábění kovů 32krát. Úspěchy sovětské industrializace vypadaly obzvláště působivě na pozadí hospodářské krize, kterou Západ zažil od konce 20. let minulého století, a ze kterého se mu nepodařilo dostat až do začátku druhé světové války.
Podle přednášejícího Jana Buzka na téma Stalinova ekonomika v dobách míru pamatuje Stalinova ekonomika růst okolo 30 procent ročně a pokud se vezme v potaz celkové období včetně 4 let války a další poválečné obnovy, tak se jednalo růst v průměru okolo 15 procent. To jsou čísla, která si dnes neumíme představit.
"Ekonomický zázrak" vojenského vítězství a poválečného zotavení
"Ekonomický zázrak" 40. let se projevil především tím, že SSSR dokázal vyhrát Velkou vlasteneckou válku a v neuvěřitelně krátké době obnovit národní hospodářství zničené válkou. Finanční systém tedy vydržel: první tři roky (1941 až 1943) byl sice státní rozpočet SSSR deficitní, ale v posledních dvou letech války a v letech obnovy končil přebytkem. Žádný velký zahraniční dluh SSSR během války nevytvořil.
Pokud se jedná o americký program o půjčce a pronájmu (Lend-Lease), tak celkové náklady na dodávky v rámci tohoto programu činily 11 miliard dolarů. V tom byla zahrnuta vojenská technika, munice, auta, oděvy a výrobky. Pokud ovšem srovnáme objem průmyslového zboží dodávaného spojenci do SSSR s velikostí průmyslové výroby v socialistických podnicích SSSR za stejné období, tak ve vztahu k domácí produkci v období válečné ekonomiky tvořily dodávky do SSSR jen asi 4 %.
Přitom Lend-Lease nebyl tak nezištnou pomocí Ameriky. Na základě dohody uzavřené s Washingtonem existoval i zpětný Lend-Lea-se ze SSSR. Sovětský svaz ovšem prostřednictvím splátkových protidodávek poslal do USA 300 tisíc tun chromové rudy, 32 tisíc tun manganové rudy, velké množství platiny, zlata a dřeva.
V důsledku bojových událostí a okupace v letech Velké vlastenecké války bylo zcela nebo částečně zničeno 1.710 měst a městských sídel (60 % z celkového počtu), více než 70 tisíc obcí a vesnic, přibližně 32 tisíc průmyslových podniků, 100 tisíc zemědělských podniků. Během války země ztratila 1/3 svého bohatství. Takové ztráty by nevydržela žádná ekonomika na světě. Na předválečnou úroveň ve většině ekonomických ukazatelů se SSSR vrátil již v roce 1948.
"Ekonomický zázrak" v mírovém období
V roce 1957 udeřil Chruščov proti Stalinovým nejbližším spolupracovníkům, kteří se podíleli na výstavbě Stalinovy ekonomiky. Byli odstraněni od řízení ekonomiky, státu a strany (ekonomičtí vůdci jako G. Malenkov, L. Kaganovič, M. Saburov, G. Pervuchun, V. Molotov, ministr financí A. Zvěrev nebo předseda představenstva Státní banky SSSR A. Kovoruškin).
Tempo růstu produktivity práce v průmyslu SSSR v letech 1940-1990 po dobu pěti let (v procentech k začátku období, který byl vzat za 100 %):
Období Tempo růstu
1940-1945 114
1945-1950 127
1950-1955 148
1955-1960 138
1960-1965 126
1965-1970 132
1970-1975 134
1975-1980 117
1980-1985 117
Zdroj: Národní hospodářství SSSR v roce 1975, str. 112; Národní hospodářství SSSR v roce 1985, str. 37. Podle G. I. Chanina: "Období let 1951 až 1960 bylo nejúspěšnějším ve vývoji sovětské ekonomiky."
"Ekonomický zázrak": Srovnání s kapitalistickými státy
Dynamika HDP v SSSR a dalších předních zemích světa v letech 1950-1960 (v % k začátku období, který byl vzat za 100)
Státy/období 1951-1955 1956-1960 1951-1960
SSSR 162 151 244
USA 124 107 133
Velká Británie 115 110 127
Francie 124 127 158
Německo (NSR) 154 141 217
Japonsko 143 177 253
Podle dynamiky HDP se SSSR v rámci celého desetiletí (v období let 1951 až 1960) umístil na druhém místě mezi šesti předními zeměmi světa a zůstal pouze za Japonskem, přičemž odstup za Japonskem byl minimální.
V sovětských konstrukčních kancelářích byly v tomto období vytvořeny nadzvukové stíhačky a reaktivní bombardéry. V roce 1954 by uvedena do provozu první jaderná elektrárna v Obninsku. V roce 1957 byl vypuštěn na oběžnou dráhu první umělý pozemský satelit Sputnik. V roce 1959 byla na Měsíc vypuštěna první vícestupňová kosmická raketa. Začaly přípravy na vpuštění člověka do vesmíru.
Dynamika průmyslové výroby v SSSR a dalších předních zemích světa v letech 1950-1960 (ve vztahu k začátku období, který byl vzat za 100)
Státy/období 1951-1955 1956-1960 1951-1960
SSSR 152 150 228
USA 124 117 145
Velká Británie 120 113 135
Francie 132 136 180
Německo (NSR) 182 133 242
Japonsko 211 226 476
V dynamice průmyslu Spojených států a Velké Británie vidíme silné zaostávání za SSSR. Přitom hodnoty ukazatelů průmyslu SSSR jsou poníženy z důvodu utajení údajů o vojenském průmyslu, které neposkytoval sovětský statistický úřad. A právě ten se pravděpodobně vyvíjel dynamičtěji než civilní průmysl.
Změny produktivity práce v průmyslu SSSR a dalších vedoucích zemí světa v letech 1951-1960 (v % k začátku období, který byl vzat za 100 %)
Státy/období 1951-1955 1956-1960 1951-1960
SSSR 122 120 146
USA 118 114 134
Velká Británie 111 110 122
Francie 126 126 159
Německo (NSR) 127 120 153
Japonsko 192 není údaj není údaj
Podle Chaninových výpočtů byl SSSR mezi šesti zeměmi v 50. letech z hlediska růstu produktivity práce v průmyslu na čtvrtém místě. A statistické údaje o průmyslové dynamice jsou podhodnoceny, protože vojenský průmysl není brán v úvahu.
Státní monopol v bankovnictví
Ruský bankovní systém byl pod kontrolou zahraničního kapitálu. Z osmi velkých soukromých bank byla jen jedna (Volžsko-Vjatská) skutečně ruská. Cizinci vlastnili 34 % základního kapitálu bank a proto se znárodnění bank mělo stát aktem osvobození celé ruské ekonomiky od útisku zahraničního finančního kapitálu. V roce 1917 vyšel dekret "O znárodnění bank," kterým byl na bankovnictví vyhlášen státní monopol.
Stát získal monopolní postavení v otázce bezhotovostního vydávání peněz v počátcích 30. let, když v průběhu úvěrové reformy v letech 1930-1931 byly zlikvidovány nestátní banky. Monopol v oblasti emisí bezhotovostních peněz měla Státní banka. Tato situace přetrvala až do roku 1988, kdy se v SSSR objevily komerční banky, které získaly právo vydávat bezhotovostní úvěrové peníze. V současnosti je každá komerční banka institucí vydávající bezhotovostní (úvěrové, depozitní) peníze. A právě peníze jsou nejdůležitějším atributem státní suverenity. Pokud cizinci získají přístup k jejich vydávání, je ohrožena národní suverenita.
Za Stalina byl monopolistou na měnový systém Sovětského Ruska stát. V současnosti je monopolistou Federální rezervní systém, což je tedy soukromá korporace vlastněná hrstkou světových oligarchů. Centrální banka Ruské federace je pouhou pobočkou Federálního rezervního systému.
"Ekonomický zázrak" 50. let - finance
Státní rozpočet SSSR měl v 50. letech trvalý přebytek příjmů nad výdaji. V roce 1950 (v posledním roce pátého pětiletého období) se rozpočtové příjmy rovnaly 427,8 miliardám rublů a výdaje byly 413,2 miliardy rublů. V roce 1953 byly tyto hodnoty podobné (v miliardách rublů): 539,8 a 514,7. V roce 1955 tyto hodnoty činily 564,2 a 563.
A to všechno na pozadí skutečnosti, že rozpočty Spojených států, Velké Británie a dalších západních zemí byly deficitní (jejich oslabování měnových jednotek a inflační růst cen). Sovětský rubl v těchto letech posílil a jeho kupní síla rostla.
Například v roce 1952 byl rozpočet tvořen z 69 % příjmy z daně z obratu. Druhým, ale mnohem skromnějším zdrojem doplňování rozpočtu, byly odvody ze zisku podniků. Zisk většiny podniků přesahoval stanovený objem daně, které byly odvedeny jednotlivými podniky, se v průběhu let značně lišily (stručně řečeno, nejednalo se ani o daně, ale o odvedení většiny zisků po odečtení určité částky určené na financování potřeb rozvoje podniku). V roce 1995 byla v SSSR vydána kniha A. Bačurina "Zisk a daň z obratu v SSSR."
V letech 1947 až 1953 bylo provedeno šest snížení stalinských maloobchodních cen a to bez snížení výrobních nákladů a snížení velkoobchodních cen. A ony se v tomto období skutečně snižovaly. Například takto se snižovaly výrobní náklady v porovnání s předchozím rokem: v roce 1948 - o 8,6 %, v roce 1949 - o 7 %, v roce 1950 - o více než 5 %, v roce 1951 - také o více než 5 %. V roce 1952 činilo snížení nákladů (s ohledem na snížení cen surovin, materiálů, pohonných hmot a tarifů pro elektrickou a tepelnou energii a cen nákladní dopravy) více než 8 % a v roce 1953 více než 5 %. Článek T. Chabarová "Socialistická ekonomika jako systém (Stalinův model)."
Státní podniky SSSR nemusely do výrobních nákladů zahrnovat odvody z renty. A občané tak nemuseli jako spoluvlastníci přírodních zdrojů platit zvýšenou cenu za mnohé zboží, která by obsahovala odvody z přírodní renty. Proto například platba za elektřinu a teplo byla pro občany SSSR kopějkovou (haléřovou) záležitostí.
K poklesu výrobních cen v SSSR docházelo i během Velké vlastenecké války. T. Chabarová píše: "Výrobní cena všech typů bojové techniky během válečných let klesla celkově 2krát až 3krát a součet velkoobchodních cen klesl o 40 miliard rublů. Snížení velkoobchodních cen v bojující zemi, to je v dějinách naprosto nebývalá věc."
Stalinovo zlato
Na počátku Velké vlastenecké války vzrostly zlaté zásoby SSSR na 2.600 tun, což je uvedeno v díle V. V. Rudakova a A. P. Smirnova. Stalin téměř žádné zlato nepoužil pro industrializaci, což znamená, že upřednostňoval hromadění zlata před jeho utrácením, a to i v těch nejtěžších časech země. V roce 1953 (rok úmrtí Stalina) se zlaté zásoby SSSR rovnaly 2.049,8 tunám, což opět dokazuje, že zlato nebylo využíváno k industrializaci. Země prováděla industrializaci a zároveň zrychleným tempem zvyšovala své zlaté rezervy. Na počátku druhé světové války se Sovětský svaz umístil na druhém místě nejen v průmyslové výrobě, ale také ve zlatých rezervách (hned za USA).
Podle T. Greena měly vedoucí země světa v roce 1953 následující objemy zlatých rezerv: Spojené státy americké - 19.631 tun; Velká Británie - 2.011 tun; Švýcarsko - 1.296 tun; Kanada - 876 tun; Belgie - 689 tun; Nizozemsko - 658 tun; Francie - 548 tun. Celkem za období 1925-1953 činil přírůstek zlatých zásob SSSR 1.900 tun. Ke konci existence SSSR (v roce 1991) byl objem zlatých zásob pouze 484,6 tuny, což je 4krát méně oproti rekordní úrovni z roku 1953.
Zlaté zásoby SSSR
V roce 1913 bylo celkem v oběhu 1.615,5 tuny zlata a zlatých mincí. V době příchodu bolševiků k moci v roce 1917 bylo zlata ve státní pokladně přibližně 850 tun, v roce 1925 činily zásoby zlata Sovětského svazu pouze 141 tun. Na konci roku 1918 byly ruské zlaté zásoby ale stále vysoké ve výši 600 tun.
Vrchol utrácení zlata a devizových rezerv státu během sledovaného období nastal v roce 1921. V roce 1922 byly tyto údaje výrazně nižší a v letech 1923-1925 byly skromné. Podle četných pramenů, v období od roku 1919 až do porážky bloku trockistů v zemi (až do druhé poloviny 20. let) byly do zahraničí zasílány různé cennosti, včetně zlata. Podle odhadů činil celkový objem vyvezeného zlata cca 200 tun.
Jednalo se zasílání zlata do zahraničí po záminkou úhrady různých smluv (některé smlouvy se ukázaly být fiktivní, zatímco jiné byly předražené), což umožnilo stáním a stranickým funkcionářům hromadit bohatství v zahraničí. Přitom docházelo i k obohacení jejich zahraničních partnerů.
Období Objem (t)
1925 141,0
1926 141,2
1926 118,7
1927 127,5
1928 178,6
1929 138,2
1930 221,1
1931 374,3
1932 493,7
1933 525,2
1935 626,0
1953 2.049,8
1969 1.040,4
1972 1.486,6
1975 1.108,1
1978 760,6
1981 581,6
1984 577,2
1987 680,9
1988 785,3
1990 784,0
1991 484,6
Zdroje: Green T. Central Bank Gold Reserves. 1999; Green T. The Prospect for Gold. 1987; The Structure and Operation of the World Gold Market, IMF 1993; Otázky směnného kurzu rublu, Moskva 1958; Borisov S. M. Zlato v současném světě. Moskva 2006; Zpráva za rok 1924/1925. Státní banka SSSR. Moskva 1926; Bulletin financí, ročník 1929, č. 11-12; Finance, ročník 2002, č. 6.
Mimochodem průměrná roční těžba žlutého kovu v SSSR v období 1953-1991 byla přibližně na úrovni 250 tun. Z toho plyne, že během postalinského období bylo v zemi vytěženo asi 7.000 tun drahocenného kovu. Kdyby nedocházelo k jeho plýtvání a rozkrádání, tak k 2.050 tunám, které po sobě nechal Stalin by měl SSSR v roce 1991 více než 9.000 tun zlata. Ale v Sovětské pokladně zůstalo méně než 500 tun. Kam tedy zmizelo více než 8,5 tisíce žlutého kovu, když hlavním zdrojem devizových příjmů Ruska byli ropa, zemní plyn a zbraně?
Vyvlastňování revolucionářů
Industrializace byla financována i z prostředků, o které v prvních letech sovětské moci "zapálení revolucionáři" okradli národ a odvezli je do zahraniční. Tito "zapálení revolucionáři" se v letech revoluce, občanské války a dokonce i v průběhu NEPu velmi nadšeně zabývali "vyvlastňováním vykořisťovatelů." Nicméně vyvlastnění nebylo často prováděno ve prospěch státu dělníků a rolníků, ale ve prospěch osobní kapsy nebo extrémně úzké skupiny lidí, do které patřily nejvybranější revolucionáři. Stalin tedy ve 30. letech provedl "vyvlastnění revolucionářů," a takto navrácenými devizovými prostředky financoval industrializaci.
Někteří bolševičtí revolucionáři dávali přednost uložení svého bohatství v bankách v Evropě a Americe. Jen v roce 1921 na účty bolševických vůdců přišlo: Od Trockého - 11 milionů dolarů pouze do jedné americké banky (později vzrostl na 80 milionů dolarů) a 90 milionů švýcarských franků do švýcarské banky. Od Zinovjeva - 80 milionů švýcarských franků do švýcarské banky. Od Urického - 85 milionů švýcarských franků do švýcarské banky. Od Dzeržinského - 80 milionů švýcarských franků. Od Ganěckého - 60 milionů švýcarských franků a 10 milionů amerických dolarů. Od Lenina - 75 milionů švýcarských franků.
Proces vývozu zlata do zahraničí měl na starosti L. D. Trockij, který (kromě všech ostatních svých postů - Lidový komisař pro vojenství a námořnictvo nebo Lidový komisař zahraničních věcí) speciálně kvůli tomu přijal post lidového komisaře (čili ministra) pro komunikace. Pokud však mluvíme o Trockém, tak ten měl několik kanálů pro vývoz zlata do ciziny. Konečným cílem Trockého zlata byla Amerika, kde se nacházel jeho příbuzný, bankéř Životovskij. Ten byl Trockého obchodním partnerem, pomáhal mu převést kov na devizy a umístit je v amerických bankách.
Tyto údaje se týkají pouze roku 1921 ohledně vkladů bolševiků do bank Spojených států a Švýcarska. Jenže kořist byla také exportována do bank ve Švédsku, ve Spojeném království a v řadě dalších zemí. Proces vývozu bohatství pokračoval ještě několik let. Od konce roku 1922 začal proud finančních toků do zahraničí slábnout a v roce 1925, kdy Stalin posílil své postavení ve straně a ve vládě, se zastavil. Stalin toho právě o "odlivu zlata" z Ruska věděl hodně, protože zaujímal důležité postavení generálního tajemníka Ústředního výboru VKS a lidového komisaře (ministra) dělnicko-rolnické inspekce, které bylo hlavním kontrolním orgánem státu. Stalin tak měl přehled o všech tajných finančních operacích strany, Ministerstva financí, Státní banky a ČEKy.
Po vraždě Trockého bylo v bankách Spojených států a Mexika, na účtech patřících tomuto "zapálenému revolucionáři," nalezeno 800 milionů dolarů (ne současných, ale tehdejších). A na zahraničních účtech G. Zinovjeva bylo odhaleno 400 milionů dolarů. Odhadem za období 1921-1925 mělo být ze Sovětského Ruska do Ameriky vedeno celkem asi 1 bilion dolarů (ne tehdejších, ale přepočtených na současné dolary). Za nedlouho bude mnoho archivů zveřejněno a ikonické obrazy mnoha "zapálených revolucionářů" zmizí a bude tak zdůrazněna skutečná role Stalina jako velkého politika opravdového hospodáře země.
O demontáží Stalinovy ekonomiky
Reformy v letech 1965 až 1969 (A. Kosygina, E. Libermana) znamenaly vytvoření modelu, který někteří ostří kritici nazývají modelem státního kapitalismu. Tato reforma přeměnila socialistické podniky na samostatné komoditní producenty zaměřené na zisk jako hlavní plánovaný ukazatel. Podniky pak nepřispívaly k vytvoření sjednoceného národohospodářského výsledku. Vzniklý státně kapitalistický výrobní režim zboží nahradil socialistický způsob výroby. Živým příkladem státního kapitalismu zcela odlišného typu od SSSR je dnes Čína, jejíž autority stále opakují, že budují socialismus.
Podle Jana Buzka přednášejícího na téma Stalinova ekonomika tedy Chruščov zrušil finanční ohodnocení pro technické inovátory, které bylo zavedeno za Stalinovy ekonomiky. Jen pro doplnění se jednalo tzv. Stachanovce, kteří měli často až dvacetkrát vyšší platy, benefity jako například přidělování bytů, poukazy na lázně a rekreace (samotný Stachanov zlepšil dělbu práce, kdy pracoval se sbíječkou a jeho pomocníci se starali o vyztužování chodby výdřevou. Produktivitu práce tak zvýšil zhruba 14,5krát). Chruščovovi se podařilo také rozkmotřit s Čínskou lidovou republikou (maoistickou), pro kterou byla osobnost Stalina velkou autoritou tím, že v zahraniční politice podporoval "koexistenci" kapitalismu a komunismu.
V roce 1957 Chruščov pod záminkou stranické čistky, tzv. antistranické skupiny odvolal ze svých funkcí nadané ekonomické vůdce včetně stovky nadaných hospodářských manažerů na nižších úrovní řízení, která začala mnohem dříve. Dále neustále podrýval Stalinovy ekonomické metody, které vedly ke konsolidaci hospodářství. Podle oficiálních statistik od roku 1960 do roku 1980 zisk státních podniků v SSSR zvýšil 4,6krát a produktivita práce oficiálně vzrostla v průmyslu pouze 2,6krát, v zemědělství a stavebnictví už ale méně.
Během dob Chruščova se začaly objevovat známky prorůstání stínové ekonomiky do aparátu stranického státu. K. Skorkin píše: "Živitelem okresních funkcionářů KSSS a sovětského státního aparátu byl stínový kapitál." Od poloviny 50. let až do roku 1986 se úplatky evidované orgány činnými v trestním řízení zvýšily 25krát. Stínová ekonomika pokračovala ve svém posilování i v následujících letech. Podle K. Skorkina se v průběhu Gorbačovy perestrojky stínový kapitál v SSSR zvýšil 100krát. A právě společensko-ekonomickým základem státního kapitalismu bylo úzké propojení stranicko-státní byrokracie SSSR a představitelů stínového kapitálu. Tuto byrokratickou nomenklaturu už v 60. letech nazval německý komunista W. Dickhut za (rudou) buržoasii, která ovládla státní majetek, výrobní prostředky i státní rozpočet a zosobňovala tedy státní kapitalismus.
Od roku 1985 začalo období záměrného ničení ekonomiky Gorbačova pod lživými hesly perestrojky. Začal rychlý přechod od státního kapitalismu k jinému modelu kapitalismu, který lze také ve stejném rozsahu nazývat modelem soukromého vlastnictví, někdy i mafiánským nebo přisluhovačským, kdy organizovaný zločin je možné označit za nejvyšší stádium kapitalismu. Tato Gorbačova přestavba nebyla ničím jiným, než procesem legalizace stínového kapitálu. Byla jím vytvořena ideologická základna pro privatizaci v 90. letech, pro vznik obchodních bank. V řadě průmyslových odvětví se objevily malé a střední soukromé podniky. Družstva se přeměňovala na malé podniky a jejich vlastníky se stávali bývalí straničtí tajemníci.
Bez státního monopolu zahraničního obchodu by se Stalinova ekonomika okamžitě ze Sovětského svazu učinila druhořadou zemi polokoloniálního typu (proti monopolu zahraničního obchodu se stavěla trockisticko-zinovjevovská opozice; Stalin proti nim vedl boj jak ideologický, tak politický). Státní monopol zahraničního obchodu SSSR (i Státní devizový monopol) začal být fakticky ničen již čtyři roky před rozpadem Sovětského svazu. V roce 1987 byl přijat "Zákon o společných podnicích" (joint venture), který ve skutečnosti zajišťoval přímý přístup zahraničních firem k domácím přírodním zdrojům a na domácí trh. A samotný Stání monopol na zahraniční obchod a devizové operace byl nakonec zrušen 15. listopadu 1991, což znamenalo zaplavování Ruska zbožím z kapitalistických zemí, úpadek domácího průmyslu a nárůst počtu nezaměstnaných.
Autor knihy Stalinova ekonomika je člověk, který zastupoval Ruskou národní banku u Mezinárodního měnového fondu v New Yorku, následně vyučoval na Moskevské diplomatické škole a je autorem kolem 80 publikací.
Stalin je tak na základě těchto skutků ukázkou osobnosti u které dominují veřejné zájmy nad osobními, obětavost, pečlivost, disciplína, výkonnost a pracovní kreativita. Je ukázkou skvělého byrokrata a technologa moci. Současní politici jsou oproti tomu líní, rozmazlení a vyznačují se svoji vášní pro korupci. Svým chováním by tak pokus o nastolení Stalinovy ekonomiky mohli zničit.
Zdroje:
Jan Buzek - Stalinova ekonomika 1: https://www.youtube.com/watch?v=0oQNL_SDmI0 Jan Buzek - Stalinova ekonomika 2: https://www.youtube.com/watch?v=S15Siwg2b40
Národní hospodářství SSSR v roce 1975, str. 112; Národní hospodářství SSSR v roce 1985, str. 37.Zahraniční obchod SSSR v letech 1918-1940. Statistický přehled. Moskva 1960.
STALIN, Vissarionovič Iosif, Ekonomické problémy socialismu v SSSR. Praha: Svoboda, 1952BUČARIN, A., Zisk a daň z obratu v SSSRCHABAROVÁ, T., Socialistická ekonomika jako systém (Stalinův model).
Nejdůležitějším zdrojem je knižní publikace:KATASONOV, Valentin Jur‘jevič, SIAR (ed.). Stalinova ekonomika. [Praha]: Zakázané vzdělání, 2022. ISBN 978-80-907351-5-6.
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout
