A tak namísto toho, aby se peníze za prodané potraviny vracely zpět do české ekonomiky, tečou desítky miliard korun každý rok na konta zahraničních centrál nadnárodních korporací, které zde provozují maloobchodní řetězce prodávající potraviny.
Jde o několik málo firem, které zde de facto vytvořily kartel monopolistického typu. Odborně se toto uspořádání nazývá tacitní (skrytý) kartel.
Prodejny Lidl a Kaufland mají společného (německého) majitele, totéž platí o holdingu Rewe (Billa a Penny Market). Pak je tu nizozemský Ahold (Albert) a britské Tesco. A tím končíme, to je v kostce český maloobchodní trh s potravinami,
A český spotřebitel? Ten pouze draze platí za potraviny pochybné kvality, které často urazí stovky až tisíce kilometrů, než se dostanou na náš stůl.
Zatímco jiné země Evropské unie – jako např. Francie, Německo nebo Rakousko – podporují své vlastní producenty potravin a mají i vlastní silné národní prodejní řetězce, Česká republika v tomto ohledu ostudně zaostává. Výsledkem je devastace domácího zemědělství, závislost na dovozu a klesající potravinová soběstačnost. A s tím spojená klesající potravinová bezpečnost (nejen) pro případy větších krizí.
Cizí řetězce, cizí zájmy
Drtivá většina - prakticky všechny - supermarketů v ČR tedy patří zahraničním vlastníkům. Tyto firmy logicky sledují především své zisky, nikoliv rozvoj českého venkova nebo podporu tuzemských farmářů. Ti se pak ocitají v bezvýchodné situaci – buď prodávají za podnákladové ceny, anebo končí. Vítězem není zákazník ani výrobce, ale pouze zahraniční korporace.
Navíc, když přijde krize dodavatelsko-odběratelských řetězců – jako tomu bylo během pandemie nebo války na Ukrajině – ukazuje se, jak jsme zranitelní. Zatímco jiné státy chrání domácí potravinovou produkci, Češi zoufale čekají, co přijde na regály z ciziny. A pro Fialovu vládu jsou čeští potravináři a zemědělci nepřáteli.
Dnes jsme svědky rozkladu toho nejzákladnějšího: schopnosti uživit vlastní obyvatelstvo. A přitom máme vše, co potřebujeme – úrodnou půdu, zkušené zemědělce, šikovné zpracovatele. Chybí však odvaha politiků, dlouhodobá strategie a hlavně nám chybí vlastní silný český potravinový řetězec, který by zahrnoval pole, jatka, mlékárny, zpracovny i prodejny. Nebo alespoň ty prodejny…
Je čas na českou síť
Je na čase, aby vznikla silná, ryze česká alternativa ke stávajícím maloobchodním potravinovým řetězcům. Řetězec, který nebude řízen z Německa, Nizozemska nebo Francie, ale z Brna, Prahy nebo Hradce Králové. Řetězec, který bude platit daně doma, spolupracovat
s českými farmáři a svůj zisk investovat zpět do domácí ekonomiky.
Bez toho se nikdy nevymaníme z role potravinové kolonie. A každá další krize nám to jen připomene s bolestivou tvrdostí.
Pokud nechceme, aby o tom, co jíme, rozhodovali manažeři z Düsseldorfu, a pokud nám skutečně záleží na naší potravinové bezpečnosti a zdravé ekonomice, musíme jednat.
Český potravinový řetězec není utopie – je to nutnost. A čím déle budeme otálet, tím dražší
a bolestivější bude cesta zpět k vlastní potravinové soběstačnosti a bezpečnosti.
