To, co se děje kolem Velitelství informačních a kybernetických sil Armády ČR, už dávno překročilo hranici toho, co je v demokratickém státě přípustné.

Sledování domácí politické scény – byť prý jen v rámci „cvičení“ – není v demokratickém státě normální.

A rozhodně to není neškodné.

Je to nebezpečné.

Je to zneužití armády k účelům, ke kterým nikdy sloužit nesmí.

A že to bylo jen jako cvičení?

Tak si příště „realisticky“ nacvičíme sledování opozičních poslanců kvůli jejich „napojení na cizí moc“, že?

Pak třeba nějaké to cvičné zatčení. Mimochodem, nyní už může vojenská policie vstupovat do civilních objektů a zasahovat tam.

A když už jsme u toho, proč si rovnou nezkusit scénář, ve kterém armáda – samozřejmě zase „cvičně“ – preventivně obsadí parlament, rozpustí ho a „dočasně“ převezme řízení státu, dokud si národ nevybere správně?

Ano, záměrně přeháním… Ale přesně takhle to začíná. Pomalu. Opatrně. A za tichého přihlížení těch, kterým dnes armáda slouží jako poslušný nástroj. A média? O téma jeví jen poměrně vlažný zájem.

A nikdo si toho nevšímá. Ticho.

Žádné celoplošné titulky. Žádné investigace.

Žádné hysterické titulky o „vojenském špiclování“ nebo „nástupu totality“.

Kdyby tohle proběhlo za vlády Andreje Babiše, média by měsíc neinformovala o ničem jiném. Politologové by běsnili ve studiu, ústavní právníci by citovali Listinu základních práv a svobod a Piráti by vyhlásili stav legislativní nouze.

Ale dnes? Dnes to projde.

Dnes se to zamluví slovy jako „analýza rizik“, „součást cvičení“ nebo „výcvik v informačním prostoru“. Jenže pokud někdo považuje shromažďování informací o domácí opozici armádními složkami za přijatelné „cvičení“, měl by okamžitě vrátit občanku.

Ústavní právník Ondřej Preuss to řekl jasně: „Chování kybernetických sil vnímám jako hraniční, protože v demokratickém právním státě musí být armáda striktně nepolitická. A ani cvičením by neměla zavdávat zdání, že shromažďuje údaje o opozici.“

Přesně. Jenže ono to není jen „zdání“.

Tohle už je přes čáru.

Buď máme armádu, která hájí bezpečnost této země – a drží se přitom zcela mimo politiku –, nebo máme vojenský orgán, který „analyzuje“ domácí scénu a v rámci „simulací“ zkoumá, jak by si poradil s vnitřním nepřítelem. A pokud platí to druhé, pak máme sakra velký problém.

Tady už nejde o to, kdo je u moci.

Tady jde o to, jestli vůbec ještě rozumíme základním pravidlům demokracie.

Opozice má být kontrolním mechanismem. Armáda má být silou, která slouží státu, ne vládě. A civilní kontrola ozbrojených sil není nějaká formalita – je to klíčová pojistka před tím, aby se z armády nestal nástroj pro umlčování nepohodlných.

Pokud se před volbami armáda začne cvičně zajímat o „analýzy politické scény“, není to náhoda.

To je politický signál.

A pokud na něj nezareagujeme teď, zítra už nemusíme mít šanci.

Kdo tohle nevidí, buď nechce, nebo už je s tím v pohodě.

Ale já s tím v pohodě nejsem. A vy byste být taky neměli.