Doposud největší tchajwanskou investici v ČR realizoval před čtvrt stoletím Foxconn. Nebylo k tomu třeba teatrálních kvazistátních návštěv předsedů Senátu a Sněmovny na ostrově. A není to třeba ani nadále, jak ukazují země jako Nizozemí, největší evropský příjemce tchajwanských investic, přičemž nikdo z tamějších ústavních činitelů se na Tchajwanu ani neukázal.

Ani Vystrčilovi ani Pekarové také nikdy nešlo primárně o byznys. Šlo jim hlavně o vlastní domácí PR, které nakonec Pekarová (na rozdíl od Vystrčila aspoň mluvící anglicky) šikovně kapitalizovala v podobě tučné lobbyistické smlouvy. A šlo také o ideologické “vysírání” Číny, jako “hodnotovou” pomstu Miloši Zemanovi a jeho pročínské aktivitě, pravidelně tuženou zdejšími, Tchajwanem sponzorovanými “experty” a jejich think-tanky.

Vystrčil a Pekarová tak přiblížili svými výlety Českou republiku smutnému osudu Litvy. Ta, slovy současné litevské premiérky, “skočila pod vlak”, když povýšila kulturní a informační centrum Tchaj-peje na tchajwanské velvyslanectví. Čína vzápětí Litvu obchodně, ekonomicky a politicky vymazala, prostě pro ni ta země přestala existovat.

Tak daleko jsme se naštěstí nikdy nedostali - a už nedostaneme. Miloš Vystrčil poletí na Tchajwan pěkně linkou, vláda se od něj distancovala, čímž jeho cesta ztrácí punc oficiálnosti a Čína nemusí nijak zvlášť reagovat.

Další problém českých “tchajwanců” je v tom, že tchajwansko-čínským vztahům vůbec nerozumí a v záchvatech “havlování” včas nezachytili vnitropolitické posuny na Tchaj-wanu. Celou dobu se ovíjeli jen kolem jedné skupiny, “prezidentské” strany DPP. Sílící opoziční Kuomintang ignorovali, což se České republice do budoucna paradoxně nemusí vůbec vyplatit.

A konečně je tady český vztah k Číně, který se posledních deset let potácel od zdi ke zdi, od pročínské euforie k antičínské hysterii. Je načase jej zbavit obou extrémů a zafixovat jej ve standardní, pragmatické poloze, jakou zaujímá drtivá většina ostatních evropských zemí.

Více k tématu si můžete přečíst ZDE.