Veřejně dostupná data neumožňují doložit přesně počet exekucí vzniklých z důvodu neplacení koncesionářských poplatků. Můžeme tedy pracovat pouze se zveřejněnými odhady, které dříve Česká televize a  Český rozhlas poskytly médiím. 

Veřejně dostupné údaje ukazují, že samotná Česká televize evidovala v posledních letech více než 22 tisíc probíhajících exekucí ročně v souhrnné hodnotě přibližně 50 milionů korun vedených vůči neplatičům koncesionářských poplatků.

Současně bylo uvedeno, že v roce 2024 Česká televize řešila téměř 78 tisíc předžalobních výzev, zatímco Český rozhlas ve stejném období žaloval přibližně 2 600 domácností.

Pokud se vyjde z historických poměrů mezi žalobami a exekucemi a z objemu evidovaných případů, lze pro rok 2025 pracovat s orientačním rozpětím zhruba 20 tisíc nových exekučních případů ročně, přičemž celkový počet aktivních případů může být ještě o něco vyšší.

Z pohledu státu, veřejné správy a veřejných rozpočtů je podstatný hlavně řád problému:
i kdyby se skutečný počet exekucí pohyboval spíše kolem dolní hranice odhadu - tedy 20 tisíc ročně -  stále jde o tisíce individuálních řízení, která generují administrativní náklady – od exekučních výzev přes soudní agendu až po exekuční dohled.

V případě změny modelu financování veřejnoprávních médií – a jeho převodu pod státní rozpočet - by právě tato agenda, s jejími finančními dopady, mohla do budoucna odpadnout.

Exekuční rakovina

Systém exekucí funguje na několika stupních:

vznik nedoplatku,

upomínka,

výzva k úhradě,

soudní řízení,

následně exekuční vymáhání.

Ne každý dluh automaticky končí exekucí. Český rozhlas i Česká televize potvrzují,
že používají standardní proces evidence, upomínek a následného právního vymáhání nedoplatků. Z dostupných údajů lze přesněji spíše doložit objem pohledávek než počet exekucí.

Například u Českého rozhlasu dosáhl objem evidovaných pohledávek ke konci roku 2025 téměř 140 milionů korun.

Část těchto pohledávek poté vstupuje do soudního a exekučního systému.

Přesná roční částka vyplácená advokátním kancelářím pouze za soudní vymáhání televizních a rozhlasových poplatků není standardně Českou televizí a Českým rozhlasem zveřejňována. Česká televize však potvrzuje, že na tuto agendu externě využívá a v žalobních řízeních dlouhodobě spolupracuje s několika advokátními kancelářemi.

U Českého rozhlasu jsou dostupná spíše agregovaná čísla. Podle údajů prezentovaných jeho vedením dosahují celkové náklady na výběr a správu rozhlasových poplatků přibližně 100 milionů korun ročně.

Tato částka zahrnuje provoz evidence, administrativu, informační systémy, komunikaci s poplatníky i právní a vymáhací agendu – nikoli pouze odměny advokátům.

U České televize byly na základě zveřejněných údajů doloženy přímé náklady na správu a výběr televizních poplatků ve výši přibližně 25 milionů korun ročně na personální a provozní zajištění interní agendy (rok 2025), přičemž nejsou zveřejňovány výdaje na externí právní zastoupení. Jedná se tedy pouze o náklady na přímé zaměstnance ČT zabývající se touto agendou.

Exekuce jako ekonomický jev

Z ekonomického pohledu tak lze formulovat tento závěr:

I když nejsou veřejně dostupné přesné částky placené veřejnoprávními médii jednotlivým advokátním kancelářím za vymáhání poplatků, lze doložit, že samotný systém evidence, výběru, právního zastoupení a následného vymáhání nedoplatků a exekucí představuje každoročně náklady minimálně v řádu desítek až nižších stovek milionů korun.

To posiluje argument, že případné převedení financování těchto médií na státní rozpočet by neznamenalo pouze změnu zdroje financování, ale také odstranění významné části administrativního a vymáhacího aparátu spojeného s individuálním výběrem poplatků a jejich vymáháním.

Veřejně dostupné informace rovněž ukazují, že samotná správa, evidence, výběr a vymáhání poplatků představují nezanedbatelnou administrativní infrastrukturu.

To otevírá další ekonomickou otázku efektivity: pokud je základní dluh relativně nízký (měsíčně 150 korun u televize a 55 korun u rozhlasu), ale administrativní aparát stojí desítky až stovky milionů korun, vzniká legitimní otázka, zda jsou transakční náklady systému přiměřené jeho výnosům.

Z pohledu fungování justice je důležité rozlišovat mezi počtem aktivních exekucí a počtem nově vznikajících případů. V celé České republice bylo v roce 2024 zahájeno přibližně 460 tisíc nových exekucí, v prvním pololetí roku 2025 pak dalších přibližně 256 tisíc exekucí. Celkově je dnes vedeno přes 3 miliony exekučních řízení vůči fyzickým osobám.

Pokud se použije dříve uvedený pracovní odhad, že kvůli neplacení televizních a rozhlasových poplatků může vznikat přibližně 20 tisíc nových exekučních, nebo bezprostředně exekučních případů ročně, znamenalo by to následující:

Přibližně 4 % všech každoročně nově zahajovaných exekucí v České republice je tedy následkem neplacení koncesionářských poplatků. Tisíce nových soudních spisů, výzev a rozhodnutí ročně, tisíce administrativních úkonů na straně soudů, exekutorů i právních zástupců.

Na první pohled se 4 % nemusí zdát jako zásadní číslo. Jenže jde o agendu s velmi nízkou hodnotou jednotlivých pohledávek.

Typický původní dluh vzniká z neuhrazených poplatků v řádu stovek, maximálně několika jednotek tisíc korun - ale vyžaduje prakticky stejný (a obdobně nákladný) administrativní proces jako výrazně vyšší pohledávky:

Pokud bychom použili orientační odhad 20 tisíc případů exekucí následkem neplacení koncesionářských poplatků ročně a předpokládali bychom, že každý případ znamená několik samostatných procesních úkonů (soud, exekutor, doručování, administrativa), může jít o stovky tisíc jednotlivých administrativních operací ročně, které existují pouze proto, že financování veřejnoprávních médií probíhá přes individuální výběr povinných poplatků.

V tomto smyslu lze argumentovat, že případné převedení financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet by neznamenalo jen změnu zdroje příjmů, ale i odstranění části opakované soudní a exekuční agendy.

I relativně malé individuální pohledávky mohou při vysokém počtu případů vytvářet nepřiměřené administrativní náklady vůči samotné hodnotě vymáhané částky.

Jak vzniká násobně vyšší dluh?

U drobných pohledávek – například u neuhrazených televizních nebo rozhlasových poplatků – nevzniká vysoká konečná částka primárně samotným dluhem, ale součtem navazujících nákladů:

původní nedoplatek (např. několik set až jednotky tisíc korun),

zákonné přirážky a příslušenství,

náklady předžalobní výzvy,

odměna advokáta,

soudní poplatek,

náklady exekučního řízení,

náklady administrace a doručování.

Typový model může vypadat následovně:

Neuhrazený poplatek: 800 korun

Přirážka / příslušenství:          1 000 korun

Právní zastoupení:       1 500 – 3 000 korun

Soudní a procesní náklady:     1 000–2 000 korun

Exekuční náklady:      2 000–4 000 korun

Celkem:           6 000–11 000 korun

Nejde tedy o to, že by se samotný dluh „zvýšil desetkrát“, ale že se k němu postupně přičítají náklady jednotlivých článků systému.

Jaké objemy peněz se mohou pohybovat v exekucích u televizních a rozhlasových poplatků?

Pokud se použije dříve uvedený pracovní odhad 20 tisíc nových exekučních případů ročně
u televizních a rozhlasových poplatků  - a zároveň konzervativní odhad 6 tisíc korun dodatečných procesních nákladů na případ, vzniká orientační objem: 120 milionů korun ročně na právních, soudních a exekučních nákladech navázaných na samotné vymáhání dluhů
z poplatků.

Pokud by průměrná jistina byla například kolem 1 000 korun a konečný závazek po vstupu do celého procesu dosahoval 8 tisíc korun, znamenalo by to, že větší část ekonomické aktivity už netvoří samotný veřejnoprávní poplatek, ale náklady jeho vymožení.

Z pohledu veřejné politiky je klíčová tato otázka: je společensky efektivní provozovat celý vícestupňový aparát pro výběr pohledávek, jejichž původní hodnota často začíná ve stovkách korun?

Debata o samotném systému exekucí v České republice se dlouhodobě vede právě kolem otázky jeho proporcionality: tedy zda náklady tohoto systému odpovídají společenskému cíli – tedy vymahatelnosti práva.

A nejde jen o náklady ekonomické (na vymáhání dluhů), ale hlavně o náklady celospolečenské – které vznikají kvůli častým odchodům exekučních dlužníků „mimo systém“, tedy mimo legální pojištěný trh práce do šedé zóny a do oblasti nelegálního zaměstnávání právě proto, aby se vyhnuli splácení exekučního dluhu, resp. tvrdým dopadům jeho splácení na výši svých měsíčních příjmů.

Pokud by se televizní a rozhlasové poplatky zcela zrušily a financování médií veřejné služby přešlo na státní rozpočet, odpadla by tedy nutnost existence agendy výběru poplatků a s ní i související vymáhání dluhů vůči jednotlivým domácnostem.

Tedy řešení, kterému se hovorově říká „win-win“.