Nebudu se zabývat kdo a jakým byl disidentem, nikdy mě to nezajímalo a to ani tehdy ani nyní. Do roku 1989 jsem byl striktně nepolitický – nestraník, bez záznamu v seznamech, i když jsem si vybral chalupu tam, kde nebyl rušen signál Svobodné Evropy.

Vím však, že byl rozdíl mezi prominentními disidenty z Prahy, kteří byli zásobováni valutami ze zahraničí, a těmi, kdo mimo Prahu skutečně trpěli v těžkém vězení (např. Pavel Wonka ve východočeském kraji, který nakonec ve vězení zemřel). Ti pražští se vozili v drahých západních vozech, na rozdíl od jimi později označovaných „čecháčků“, kteří si museli léta spořit na spartaka. I ti pražští disidenti byli sice mnohokrát nespravedlivě uvrhnuti do vězení, ale nelze to v žádném případě srovnat např. s životním příběhem salvadorského arcibiskupa Óscara Romera, který byl zastřelen během slavení mše svaté v roce 1980. Má se za to, že vraždu objednal tehdejší vojenský režim, bojující s partyzány, a proto podporovaný Spojenými Státy. Utrpení českých prominentních disidentů nelze srovnat ani s utrpením chilského skladatele a zpěváka Victora Jary. Po převratu generála Augusta Pinocheta v roce 1973 proti legálně zvolenému režimu Salvatora Allendeho, mu byly nejdříve zmrzačeny ruce, aby nemohl hrát na kytaru a pak byl na santiagském stadionu spolu s dalšími chilskými obhájci prezidenta Allendeho Pinochetovými vojáky zavražděn.

Toto jsou fakta, a nic na tom nemění vyjádření těch, kteří se v této zemi stali po roce 1989 pány nad utvářením veřejného mínění a kterým pan Chomsky šlápl na kuří oko.

Ti naši, o kterých Noam Chomsky mluví, si v klidu svých kotelen a luxusních bytů, pro sebe připravovali restituce a pro „čecháčky“ život ve stínu strachu, že přijdou o práci, o byt, že nebudou mít na základní lidské potřeby. Že exekutoři budou kroužit kolem nich jako hyeny a kolem jejich za život naspořeného majetku.

Ne, netruchlím za minulým režimem, je mi však líto, že převrat, při jehož spuštění hrál nemalou roli agent Stb, hrající si na „zavražděného studenta Šmída“, nepřinesl naší zemi to, v co většina obyvatel doufala. A bylo to možné. Československo nebylo tehdy vůbec zadlužené. Průmysl, i když v některých odvětvích zastaralý, jakž takž fungoval, zemědělství bylo soběstačné. Pak nastala smršť, banky krachovaly, průmysl byl omezován, spotřebitelský průmysl – cukrovary, v kterém jsme byli jedničkou, úmyslně totálně zklikvidován, začala éra nezaměstnanosti.

Ovšem a teď se vracím k titulu svého dnešního článku. Jména, která jsem poprvé registroval na sklonku roku 1989 jsou stále v oběhu. Děti a vnuci zasloužilých disidentů jsou zajištěni v různých státem financovaných Ústrů, agenturách pro všelicos atd. Jen si čtenáři dej práci a hledej. Potomek disidenta se stal kvalifikací.

Jenom jeden disident, (nebudu ho jmenovat, právě se na mě zlobí, že mám svůj názor na věci, odlišný od názoru našich médií a kupodivu v tomto případě i jeho), který byl 5 krát vězněn a určitě ne ve fešáckém kriminále, neustále připomíná, že 17. listopad nebyl sametovou revolucí, ale privatizačním pučem Stb.

Vážení čtenáři, jsem rád, že žijeme v této době, kdy je všechno možné změnit. Jenže to by museli lidé jednou čas od času zvednout zadek a jít volit (jinak budou volit vždy jen ti vyvolení). Alespoň za to jsem našim disidentům vděčný, i když si nejsem zcela jist, že to je jejich zásluha. Nebýt Gorbačeva, vše by bylo asi jiné.