Je ustavní soud zárukou demokracie ?
Komu chceme tomu pomůžeme
Náš třetí pilíř demokracie, soudnictví, vytváří sektu lidí, která má určitým způsobem jisté místo na doživotí, a tudíž nejsou tlačeni demokratickými volebními systémy po určité době k obhajobě svého postu, tito lidé ovlivňují přátelskými vazbami korupční prostředí a tak vzniká
i nedůvěra k justici a náš demokratický systém. Justice, musí být nezávislá, nesmí být podrobená tlakům politických sil a populismu veřejnosti. To, že justice nemá kontrolní časové mechanismy ji dost degraduje v očích jak laické, tak odborné veřejnosti. Naopak Ústavní soud má kontrolní mechanizmy, funkční období ústavního soudce činí 10 let. Podat u Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti je dále oprávněn každý, kdo se cítí zkrácen na svých základních právech a pro jejich dosažení již bezúspěšně vyčerpal všechny další zákonné prostředky.
Výkon spravedlnosti je u nás nejen pomalý, ale někdy odporuje principům dobrých mravů a obecně představě o spravedlnosti a porušování zaručených ústavních principů. Existuje mnoho případů, kdy se občan obrátí na státního zástupce, že je omezován ve svých právech a zjistí, že ve společnosti neexistuje mechanizmus, který by uvedenému zabránil.
Ve své praxi jsem se setkal s neuvěřitelným případem, který jednoznačně ukazuje na tuto slabou část pilíře. Stěžovatel žádal, aby Ústavní soud rozhodl, že vyrozumění státního zástupce nesmí přehlížet stížnost stěžovatele na postup policejního orgánu a na manipulaci s důkazy a současně stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR v pokračování porušování jeho práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Policie ČR zahájila trestní řízení na základě nepravdivých tvrzení a vykonstruovaných důkazů a v řízení postupuje v rozporu s principem presumpce neviny. Podle jeho přesvědčení, policie nebere v potaz důkazy, které prokazují jeho nevinu, účelově tyto důkazy skrývá a brání stěžovateli v přístupu k nim. Policie podle názoru stěžovatele s důkazy účelově manipuluje tak, aby jeho vina byla prokázána. Uvádí dále, že některé důkazy v cizím jazyce nejsou přeloženy do češtiny a nijak vyhodnoceny. Z uvedených důvodů se stěžovatel cítí dotčen na svých právech zaručených mu Listinou základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Do této doby vypadá vše v pořádku - veřejnost, policie, státní zástupci se domnívají, že jsou to jenom výmluvy obviněného. Nad činností policie má mít dohled státní zástupce, který by kroky policie měl usměrňovat a dozorovat. Státní zástupkyně v napadeném vyrozumění sdělila stěžovateli, že nezjistila žádná pochybení v postupu policejního orgánu, na která poukazoval stěžovatel ve své stížnosti.
Když, ale prostudujeme spis důkladně zjistíme, že státní zástupkyně patrně posvětila kroky policie bianko, to tak, že spis ani nečetla, jinak by musela přijít na chyby v datu, které ukazuji nevinu obviněného, nebo jednoduchým usnesením by provedla opravu chybného data. Ukázalo se, ale že tato státní zástupkyně "objektivně" nemá čas, protože je sledována policií v kauze OPEN CARD. Zahájení trestního stíhaní je obrovský zásah do základních lidských práv zaručených Ústavou, a jestliže se toto řízení vleče řadu let, v tomto případě víc jak šest let, aniž by se případ dostal před soud, omezuje to značně občany v produktivním lidském věku.
Státní zástupkyně městského státního zastupitelství informovala stěžovatele vyrozuměním o tom, že odmítá jeho návrhy na doplnění dokazování o výslechy svědků, o prošetření rozporů ve sděleních policejního orgánu, o překlad významově zásadního dopisu, o vypracování znaleckých posudků a jeho návrh na zastavení trestního stíhání.
Ústavní soud konstatoval, že vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze nemůže být posuzováno ani jako rozhodnutí ani jako tzn. „jiný zásah“ orgánu veřejné moci do práv stěžovatele. Jedná se o sdělení výsledku určitého postupu, který není Ústavní soud oprávněn korigovat. Kdyby tak totiž učinil, zasahoval by nepřípustným způsobem do průběhu trestního řízení, jako orgán činný v trestním řízení, což mu nepřísluší. Meritorně se nezabýval ani tou částí návrhu, v níž stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by konstatoval, že vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze nesmí přehlížet jeho stížnosti na postup policejního orgánu a jeho návrhy na doplnění dokazování. Návrh v části směřující proti postupu Policie ČR, byl pak shledán zjevně neopodstatněným. Postup policejního orgánu přezkoumala na základě podání stěžovatele státní zástupkyně. Na základě výše uvedeného Ústavní soud jednáním a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl.
Jestliže se dnes setkáváme s řadou trestních případů, od obyčejných krádeží až po miliardové podvody, kdy i naprostým laikům se něco na těchto případech nelíbí, buď malé tresty, nebo naopak tresty neúměrně vysoké, nebo že pachatel odejde od soudu nepotrestán apod., tak se skutečně něco děje Na což také poukazuje advokát JUDr. R. Novák. Investigativní novináři masírují veřejnost a ta má jasno už předem, bez důkladné znalosti spisu a práva. Veřejnost sice odmítá inkviziční metody vyšetřování a vedení soudního sporu, ale myšlenkově je s tímto typem vyšetřování naprosto ztotožněna. Práce novinářů je sice přínosem, ale většinou dehonestují známé osobnosti, pro čtenost svých periodik a málo se zabývají porušování základních práv obyčejných lidí.
V oblasti trestního řízení musíme být obzvláště pozorní, pokud se skutečně nechceme dostat do stavu, kdy nezáleží vůbec na důkazech, ale na pouhých pocitech a domněnkách. Jestliže „soud dospěl k přesvědčení", že obviněný je vinen, neboť proti němu máme jeden jediný důkaz, založený na odposlechu, nepodpořený dalšími důkazy je to problematické, a největší tragédie by byla, že by soudy rozhodovaly s podvrženými, upravovanými důkazy policie.
Musíme důsledně respektovat procesní zásady trestního řízení a to:
zásada presumpce neviny je zaměněna v praxi za presumpci viny až s inkvizičním záměrem všechny trestat,
zásada in dubio pro reo - tedy v případě pochybností, např. nedostatek důkazů, rozpory ve výpovědích, by měl být podezřelý osvobozen.
Takových případů by bylo možné uvést daleko více, ale ono to nikoho nezajímá, tedy především, když se jich to osobně netýká.
Mám za to, že problém narůstá do obludných rozměrů a vítám i založení podobných spolků, jako je Unie obhájců, či Spolek Šalamoun,. kteří poukazují na nespravedlnost v českém trestním právu. Stanovil bych funkční období soudců na 12 let, a po této době by obhajovali svůj post.
Nedivte se co se kolem nás odehrává, ono je to strašně jednoduché, téměř všichni přece kradou, tak závist kvete ostošest. Jsou přece "nezávislé soudy a Ty spravedlivě rozhodnou". No a nakonec je tady Ústavní soud a tomu značná část populace důvěřuje, je tady jenom malá chybička, bude to ˇUstavní soud číst a zabývat se případem? Snazší je to odložit, to dá míň práce, když se jedná o malého nevýznamného člověka.
Myslíte si stále ještě, že ustavní soud je zárukou demokracie ?
JUDr. Ing. Karel Nedbálek, PhD.
kandidát do Senátu číslo 2
Volební obvod 78 Zlín
