Při sledování nekončícího ukrajinského konfliktu stále více nabývám dojmu, jako by se v historii této země již něco podobného odehrálo. V této souvislosti tak narážím na často předhazované okřídlené klišé o neznalosti vlastních dějin a jejím možném opětovném prožití. Dle mého soudu si Ukrajinci tuto dávnou historii prožívají opětovně. Jelikož mám nadmíru rád dějiny Evropy, včetně dějin pro mne blízké Ukrajiny, nabízím vám proto svůj postřeh k zamyšlení.
Velmi podobná analogie se ztrátou území proběhla na území dnešní Ukrajiny již v 17. století. Aktéři a kulisy jsou téměř identické, tehdy před více jak 300 lety, stejně jako i dnes. Sílící Rusko, slábnoucí centrální vláda ovládající většinu oblastí dnešní Ukrajiny, separatistické tendence části obyvatelstva.
V hrubých konturách události 17. století proběhly takto:
Tehdy proti sobě stály dva bloky slábnoucí Polsko-litevská unie (největší stát Evropy - RZECZPOSPOLITA) a sílící Rusko. Jako rukojmí a jablko sváru východní část dnešní Ukrajiny nespokojené s nadvládou kulturně, politicky a nábožensky západně orientovaného Polska.
Rusko po sérii vítězství nad Polskem a Švédskem v průběhu 1. poloviny 17. st. „vstalo téměř z mrtvých“ a začalo po konsolidaci sílit a expandovat. Mimo jiné vyrvalo z rukou Rzeczpospolity i obsazenou Moskvu (1612). Jaká náhodná podobnost k dnešku – stabilizované Putinovo Rusko a možnost porovnání s chaosem Ruska Jelcinova 90tých let 20. století.
Tehdejší Rzeczpospolita 17. století mi v mnohém připomíná dnešní Ukrajinu. Obrovský stát orientující se na západní Evropu, oslabený hospodářsky, politickými půtkami, korupcí, neschopností vlády a panovníka, nebyl schopen čelit tlaku „separatismu“ za podpory sousední velmoci.
Separatisté, řečeno dnešní terminologií, kozáci usídlení v Záporožské Syči na teritoriu tzv. levobřežní Ukrajiny, nespokojení se svým postavením v rámci Polsko-litevského soustátí, se vzbouřili. Území zahrnovalo i dnešní oblasti DLR a LLR. Ozbrojené povstání přes počáteční úspěchy se postupem času obracelo v neprospěch vzbouřenců. Vůdce povstání Bogdan Chmelnickyj se proto obrátil na carské Rusko (Perjaslavská rada 1654) s žádostí o ochranu. Původní snaha zamýšlená vůdcem povstání získat spojence pro vznik nezávislého kozáckého státu se zvrtla na anexi tohoto území Ruskem. Přes počáteční váhání cara Alexeje I byla tato pomoc poskytnuta. Podpora „separatistů“ se zvrhla v polsko-ruskou válku (1654-1667). Válka pro Rzeczpospolitu dopadla špatně. Příměřím z roku 1667 (Andruševo) ztratila celou levobřežní Ukrajinu včetně Kyjeva.
Dnešní konflikt probíhající na východě Ukrajiny se dle mého názoru v mnohém tomu ze 17. století podobá. Právě zatím dodržované příměří mezi separatisty a ukrajinskou vládou hrozí přerůst v regulérní ukrajinsko-ruskou válku s nedozírnými následky. V nejhorším případě také se zapojením Severoatlantické aliance. Doufejme, že k analogickému vyústění nedojde a válku se podaří zažehnat.
