Svět skutečně neskončí a ani věčné zatracení nás nečeká. Jsem přesvědčen, že registr smluv není nijak zásadní změnou, která by nás významně posouvala kupředu, a domnívám se, že se bez něj obejdeme stejně, jako jsme se bez něj obešli doposud. A uměle vyvolávaný dojem, že na něm závisí další existence našeho státu, že bez něj naše veřejné instituce zkrátka nemohou dále fungovat, je skutečně mylný a falešný.
Na
půdě Senátu často diskutujeme o tom, že náš právní systém je již tak
„zahuštěný“, že ani samy státní instituce nejsou schopny zákony a další
normy důsledně dodržovat. Zvykli jsme si na to, že zákonem je třeba
upravit téměř každý aspekt lidského jednání, mezilidských vztahů,
fungování institucí atd. Tento trend je špatný, protože jeho důsledkem
je to, že namísto toho, aby právo usnadňovalo naše životy, stále více je
komplikuje, a stále se navyšující počet právních norem vede paradoxně k
menší vymahatelnosti práva.
Návrh zákona o registru smluv považuji za typický příklad zbytečného zákona, který spíše zkomplikuje fungování veřejné správy a mnohdy může být škodlivý. Ačkoliv toto tvrzení v případě, že bude schválena senátní verze zákona, nemá stejnou váhu jako v případě verze původní, stále platí, že zákonem se zavádí nový, nadbytečný nástroj kontroly určité skupiny subjektů, k jejichž kontrole již dnes existuje celá řada instrumentů, a to jak ze strany státu, tak ze strany veřejnosti – např. na základě zákona o svobodném přístupu k informacím.
Senát sice z působnosti zákona o registru smluv vyjmul národní podniky, tedy především Budějovický Budvar, i kdyby tato změna byla potvrzena Poslaneckou sněmovnou, povinnost zveřejňovat smlouvy by se ale přesto vztahovala na státní podniky a společnosti, v nichž má stát nebo samosprávy většinovou majetkovou účast. Hlavním argumentem na podporu výjimky pro Budějovický Budvar přitom byla skutečnost, že zveřejňování smluv by značným způsobem snižovalo jeho konkurenceschopnost a že by se tak mohl stát snadným soustem pro konkurenční společnosti. Domnívám se ovšem, že toto nebezpečí jednoznačně hrozí i mnohým státním podnikům a společnostem většinově vlastněným státem, obcemi či kraji, a ty se tohoto rizika zcela oprávněně obávají. Jedná se totiž velmi často o firmy, které se chovají naprosto tržně, ve skutečnosti nečerpají žádné veřejné prostředky, žijí z vlastních zisků a mají tak právo na to uchovat si své „know how“ jako neveřejné.
Zcela pozitivně vnímám to, že se v Senátu podařilo ze
zákona odstranit snad nejkontroverznější ustanovení, které podmiňovalo
účinnost uzavíraných smluv právě jejich zveřejněním a které umožňovalo
automatické zrušení smlouvy, pokud by nedošlo k jejímu zveřejnění do tří
měsíců. Toto pravidlo, které ve svých připomínkách odmítl jak Ústavní,
tak Nejvyšší správní soud, by významně narušilo právní jistotu ve
smluvních vztazích a přineslo by jen nespočet soudních tahanic,
finančních ztrát na straně veřejných institucí i firem, jež by s nimi
smlouvy uzavíraly, a další zpomalení a komplikace v oblasti veřejných
investic kvůli opakovaným soutěžením veřejných zakázek např. jen kvůli
neúmyslné chybě úředníků.
Ať již Poslanecká sněmovna změny v zákonu o
registru smluv navržené Senátem schválí, či nikoliv, v obou případech
stále platí, že jeho aplikace bude představovat další zbytečný nárůst
administrativy a na ni vynaložených výdajů. A to i tehdy, pokud bude
nezveřejnění smlouvy sankcionováno mírněji (tedy ne přímo jejím
zrušením). Je třeba si uvědomit, že zveřejnění smlouvy neznamená
většinou jen její vložení na příslušný server, ale také detailní
prozkoumání a zakrytí údajů, které nesmějí být viditelné. Za zmínku v
této souvislosti stojí, že dopadová studie Ministerstva vnitra vyčíslila
celkové náklady na fungování registru smluv až na jednu miliardu korun.
Současně počítá s tím, že ukládání smluv do registru se budou muset
věnovat až dva tisíce pracovníků. To zejména u samospráv musí logicky
znamenat buď omezení služeb občanům, nebo nárůst počtu zaměstnanců.
V
tuto chvíli, kdy je již víceméně jisté, že zákon v nějaké podobě bude
platit, je zároveň jisté také to, že se nebude vztahovat na různé
neziskové, aktivistické a nátlakové organizace, které např. formou
dotací mnohdy veřejné prostředky také čerpají. Je paradoxem, že právě do
této kategorie spadají i některé z organizací, které vznik registru
smluv podnítily a k jeho prosazení se neostýchaly využít vydírání
zákonodárců a těch nejtvrdších lobbystických metod, které jindy
pokrytecky odsuzují. To by bylo možné považovat jen za absurdní
„třešničku na dortu“, ale osobně to považuji za neodpustitelnou prohru
politiků. A pokud nás tyto organizace chtějí přesvědčit o čistotě svých
úmyslů, měly by jít samy i bez zákonné povinnosti příkladem,
zveřejňovat, za co peníze čerpané z veřejných zdrojů utrácejí i spolu s
příslušnými smlouvami. Tímto je k tomu vyzývám.
Jsem přesvědčen, že zákon o registru smluv je zákonem zbytečným, vadným, škodlivým, neopravitelným a skrytě sloužícím privátním zájmům společností, pro které budou informace ze zveřejněných smluv účinným nástrojem v nekalém konkurenčním boji. Právě proto jsem i v rámci jeho projednávání v Senátu navrhoval jeho zamítnutí. Tento návrh bohužel neprošel, stejně jako můj pozměňovací návrh, který mezi povinné subjekty zařazoval právě také neziskové organizace. Přesto jsem si ale zcela jistý, že budoucnost ukáže, že v tomto případě prohrál zdravý rozum. Nezbývá než doufat, že k tomuto poznání dojdeme záhy, aby zákon mohl být co nejdříve zrušen a napáchal co nejméně škod.
Ivo Valenta, senátor
