Připomněli jsme si dvě výročí, jedno tragické, s dalekosáhlými následky, které pociťujeme dodnes, a o to více připomínané, a druhé dosud plně neuchopené, historiky nerozpracované a tedy raději ani příliš nepřipomínané. Začneme tím prvním – tragédií antických rozměrů představitelnou spíše ve filmovém dramatu než ve skutečném světě. 11. září 2001 dostal svobodný demokratický svět těžký políček od zfanatizovaných teroristů v podobě útoku na samotný symbol tržní ekonomiky - budovu Světového obchodního centra v New Yorku. Byla porušena svrchovanost území Spojených států amerických a došlo ke krvavému útoku na jejich občany. Přes řadu silných slov a proklamací a přes řadu pokusů o tvrdou odplatu zůstává stín ponížení trvalou součástí všech bezpečnostních operací jak USA samotných, tak i jejich evropských spojenců.
Shodou okolností (nebo snad záměrně?) vysílala Česká televize v předvečer výročí této tragické události vynikající britský film Chartúm. Připomínal události, které se odehrály více než 100 let před útokem na WTC, ale jejichž význam a dopad byly ve své době srovnatelné s událostmi 11. září. Také tehdy došlo ke střetu dvou civilizací. Střetu světa, představovaného myšlenkovým liberalismem britského impéria a bráněného společnými britsko-egyptskými jednotkami, se světem středověkého tmářství, barbarství a dogmatismu zastupovaným fanatiky oblečenými do záplatovaných muslimských hábitů v čele s Muhammadem Ahmadem ibn Abdulláhem, samozvaným spasitelem a následovníkem Prorokovým (Mahdí). Smrt britského guvernéra generála Charlese Gordona v lednu 1885 byla nejen pro Britské impérium, ale i pro celou Evropu šokem, který neměl daleko k šoku, který představovalo 11. září pro Ameriku i zbytek světa. Na jedné straně ukončil (přechodně) slabou vládu Williama Gladstonea, na straně druhé událost vedla ke vzniku mahdistického chalífátu na území Súdánu a uvrhla zemi do třináctiletého chaosu doprovázeného násilím a terorem na civilním obyvatelstvu.
Nezní nám to nějak povědomě v souvislosti s dnešním vývojem na Blízkém východě? Byť cesta od 11. září byla delší, daleko krkolomnější a s daleko více zainteresovanými aktéry, vedla nakonec stejně jako tehdy v Súdánu k uzurpaci moci falešnými následovníky Alláhova učení, objevuje se samozvaný chalífát, tzv. Islámský stát, prohlašující se ochráncem všech pravověrných muslimů. Stejně jako před více než sto lety jde přitom jen a pouze o teroristickou organizaci, jíž je islám průhledným pláštíkem přehozeným přes osobní ambice a mocichtivost jejích hlavních protagonistů. Podobně jako mahdisté oděni do záplatovaného hávu (dervišové) a vyzbrojení vedle uloupených remingtonek fanatismem Alláhových následovníků dlouhá léta ovládali rozsáhlé pouštní končiny na jih od Egypta, stejně tak i dnešní fanatici islámského státu terorizují pokojné obyvatele ovládaných území v Sýrii a Iráku a šíří strach a rozsévají smrt doma i v zemích svých nepřátel. Důsledky v podobě migračních vln cítíme i na vlastní kůži.
Obyvatelstvo Súdánu úpělo pod nadvládou Mahdistů třináct let. Tak dlouho trvalo, než britská vláda pod sílícím tlakem veřejnosti zorganizovala vojenskou expedici v čele s generálem Kitchenerem, která byla schopna odstranit hnisající vřed v útrobách nilské civilizace. Generál Horatio Kitchener se po heroickém pochodu pouští střetl s derviši Mahdího následovníka Abdalláha (Muhammad Ahmad zemřel za neznámých okolností v červnu 1885) 2. září v bitvě u Omdurmánu (dnes součást Chartúmu). Krvavá a z obou stran fanaticky vedená řež přinesla smrt 20 000 dervišů a ukončila vládu Mahdistů nad Súdánem, byť Abdalláh samotný padl až v následné bitvě u Kordofánu v listopadu 1899.
Řád a pořádek se mohl vrátit do rozsáhlých končin nilské delty, byť neměl mít dlouhého trvání, ale to už by bylo jiné povídání.
Jak dlouho nechá civilizovaný svět parazitovat fanatické teroristy v pouštních oblastech Sýrie a Iráku dnes? Jak dlouho bude trvat spojeneckým silám, než se konečně vrátí pokoj a mír těžce zkoušeným občanům v této části arabského světa?
Není jednoduché nalézt na tuto otázku odpověď. Před sto lety byla situace politicky daleko přehlednější a jednodušší. Británie měla na své straně všechny předpoklady nezbytné k dosažení vítězství. Veřejné mínění toužilo po pomstě za smrt generála Gordona, imperiálního hrdiny a miláčka publika. Salisburyho konzervativní vláda se vezla na vlně imperiálního nadšení a po dlouhém období přešlapování (představovaného stárnoucím liberálem Gladstonem) přijala výzvu cestovatele Davida Livingstona v podobě britské předurčenosti k šíření civilizace, obchodu a křesťanství do nitra černého kontinentu. Konkurenci mohly představovat pouze imperiální zájmy Francie, jejíž trikolóra vlála na řetězu pevností v celé severní Africe, ale do vojenské konfrontace s Kitchenerem nebyla kvůli Súdánu ochotna jít. A pak snad Osmanská říše, jejíž Sultán papírově stále vykonával vládu nad Egyptem, avšak jejíž moc byla v té době již hodně dávno za svým vrcholem. Nebylo tedy pro Salisburyho těžké vyzbrojit armádu, prodchnout ji myšlenkou pomsty za Gordonovu smrt a poslat ji do pouště s jasným zadáním vymazání mahdistů z povrchu zemského.
Američané se mohli těšit podobným předpokladům jen krátce po útoku na WTC. Otřesený národ toužil po pomstě a solidarita ostatních hráčů by jim zajistila přízeň veřejného mínění většiny ostatního světa. Chybělo však to nejpodstatnější. Vojenský cíl a vůdce schopný jeho dosažení. A tak sice byl zabit diktátor Saddám Husajn a několik dalších protagonistů terorismu, ale jeho podhoubí zničeno nebylo. Nepřítel byl příliš rozptýlen a stal se příliš nečitelným, než aby ho bylo možné zadupat do země. Naopak se velice rychle sebral a místo ústupu začal budovat administrativní struktury samozvaného chalífátu. Veřejné mínění mezitím ochladlo, zájmy jednotlivých hráčů se začaly rozcházet a místo konečného úderu přišlo stahování vojsk. Smrt stovek obětí WTC tak nejenže nebyla pomstěna, ale přibývá dalších nevinných obětí. Civilizované státy se stávají terčem organizované migrace z boji postižených území, která vede k dalšímu zhoršení jejich vnitřní infrastruktury, ale především dále zvyšuje pocit ohrožení jejích obyvatel. Že jde o pocit oprávněný jsme se mohli mnohokrát přesvědčit.
Snad je toto nyní vhodné místo pro připomenutí druhého zmiňovaného výročí. Také Chile se ocitlo v 70.letech minulého století za vlády socialisty Allendeho v hospodářských zmatcích doprovázených zvýšenou zločinností a sílícím terorismem ze strany komunistických geril. Protisocialistické síly představované především Křesťanskými demokraty a Národní stranou hájily své vlastní zájmy a jejich neschopnost vyvolat společným úsilím vládní krizi a odstranit socialisty (Lidovou jednotu) od moci dále prohlubovala deziluzi celé chilské společnosti. Za této situace provedla 11.září 1973 armáda vojenský převrat, do jehož čela se teprve dodatečně postavil velitel největší armádní složky – pozemních sil – generál Augusto Pinochet. Veřejné mínění v Chile změnu převážně uvítalo s tím, že hůř snad už být nemůže. Vlády demokratického světa změnu akceptovaly s úlevou, že země nepadla do područí sovětského vlivu. O veřejném mínění občanů oddělených od světa železnou oponou je samozřejmě zbytečné se rozepisovat. Sborově provolávaná smrt americkým imperialistům a jejím přisluhovačům zní mnohým ještě v uších.
Jak věci souvisí? Pokud se dva perou, třetí se směje. To platí na vztahy USA, EU, Ruska, Turecka a Islámského státu beze zbytku. Ten, kdo se všem vysmívá, je Islámský stát. Je tedy na čase, aby někdo z mocných převzal iniciativu. Za velkými vítězstvími, a nemusí jít vždy jen o vítězství vojenská, stáli vždy velcí lidé. S Gladstonem v čele by Británie asi Gordonovu smrt nepomstila. Musel přijít Lord Salisbury (a to dokonce třikrát) a generál Kitchener. Z Chamberlainem by asi Británie válku s Hitlerem nevyhrála. Musel přijít Winston Churchill. Bez generála Pinocheta by z Chile mohla být druhá Kuba. S rozhádanou Evropou bychom měli dnes za humny krvavé balkánské bojiště. Odpovědnost za vojenské řešení převzaly Spojené státy. Bez pevných postojů Ronalda Reagana, Baronky Thatcherové a svatého otce Jana Pavla II bychom dnes přinejlepším reformovali komunismus.
A tak i bolavý vřed na Blízkém východě dál čeká na svého hrdinu, na svého generála Kitchenera, Churchilla nebo Pinocheta, chcete-li. Čeká na stratéga a vojevůdce, který i ve složitém předivu současné mezinárodní situace bude ochoten převzít odpovědnost do svých rukou a odstraněním zhoubného nádoru se zlatým písmem zapsat do historie lidstva. Čeká na stratéga, který bude schopen sjednotit rozdílné zájmy světových mocností a napřít jejich úsilí do splnění společné výzvy v podobě vymazání tzv. Islámského státu z mapy světa. A poté prosadit takové uspořádání, které nebude vyhovovat jen nejsilnějším hráčům, ale i obyvatelům zemí, které dnes úpí pod samozvanými vládami různých militantních skupin. Jestli takové uspořádání bude kopírovat dnešní stav, vzniklý ještě po rozpadu koloniálních mocností, není ani zdaleka jisté.
11.září 2001 došlo k největšímu útoku na euro-americkou civilizaci od skončení druhé světové války. S drobnými výjimkami taháme od té doby za kratší stranu provazu. Pamatuji si, jak prezident Francie Holland po útocích v Paříži prohlásil, že jsme ve válce s terorismem. Silná slova nepodložená stejně silnými činy. Opatření následně učiněná válečnému stavu neodpovídala. Zatímco protivníkovy bomby dopadají na celý civilizovaný svět, iniciativu ve válce s ním necháváme stále jen na USA. Abychom následně kritizovali její neúspěchy. Kde se skrývají francouzské jednotky, kde jsou britské jednotky, kde bojují české jednotky a kde německé? Kolik obětí bude ještě zapotřebí, aby se boj s terorismem nestal jen slovním obratem v srdcebolných prohlášeních politických představitelů, ale skutečností doloženou počtem jednotek na válečných frontách? Co ještě víc musí protivník učinit, abychom tuto válku vzali opravdu vážně? Kdo se bude muset stát generálem Gordonem dneška, jehož smrt konečně pozvedne naši demoralizovanou vůli kavárenských diskutérů a pochybovačů po dosažení vítězství? Bude snad teprve skutečný útok na Bílý dům signálem, aby se největší letadlová loď Nimitz dala konečně zase do pohybu?
