Čau lidi, kolegové mě strašně štvou. Pořád otravujou, abych to týdenní hlášení nedělal tak dlouhý, prý se to na mobilu nedá učíst. Lepší chvíli si nemohli vybrat, fakt. Tenhle týden jsem měl tři celodenní výjezdy. Viděl jsem to nejlepší, co se českému národu podařilo vytvořit. A taky to nejhorší, kam může člověk spadnout. Takže tady to máte.

Všechny děti se na základce učí o Národním muzeu a Národním divadle. Všichni ze světa, kdo jedou do Prahy, je mají na seznamu, co určitě musí vidět. Takže jsem vzal ministra kultury Ilju Šmída a vyrazili jsme na obchůzku po těch nejdůležitějších pražských památkách. Chtěl jsem vidět na vlastní oči, jak na tom ty symboly české kultury jsou.

Začali jsme v Národním muzeu nad Václavákem. Jak víte, je zavřené a opravuje se už sedm let. Pan ředitel Michal Lukeš nás ale ujistil, že stihnou aspoň částečně otevřít 28. října. Budeme slavit 100 let vzniku našeho státu a 200 let od založení muzea. Bylo úžasné prohlédnout si muzeum zevnitř. Štukatéři, restaurátoři a spousta dalších umělců a řemeslníků odvádí dokonalou práci. No a zvenku dostane muzeum světlou fasádu. Bude z něj fantastická nová dominanta Václavského náměstí. Hlavní je, že díky rekonstrukci bude pro veřejnost přístupných mnohem víc místností.

Pak vedle do Státní opery. Tam začaly opravy teprve minulý rok. Je potřeba dát do pořádku snad úplně všechno, jak to u starých budov chodí - od sanace vlhkosti, elektřiny až po točnu na jevišti. Hotovo bude příští rok.

Nová scéna Národního divadla. Mají naplánovanou obnovu za 700 milionů korun, plus chtějí v Karlíně vybudovat sklad a dílny za miliardu.

A pak jsme se šli podívat na jednu velkou ostudu, kterou chci co nejdřív napravit. Invalidovna. Tenhle barokní unikát na kraji Karlína dlouhodobě chátrá. Podepsaly se na něm i povodně 2002. Přitom na celém světě stojí jen dvě takové budovy: u nás a v Paříži. Invalidovna má uvnitř neskutečnou atmosféru, kterou využívají i filmaři. Dokonce tady točil i Orlando Bloom z Pirátů z Karibiku! Rekonstrukce bude za miliardu, ale díky tomu nejen zachráníme světový unikát, ale taky vyroste další lákadlo pro turisty i jinde než v centru Prahy.

Končili jsme ve Veletržním paláci. Chtějí vypsat mezinárodní architektonickou soutěž na rekonstrukci. Cena? Odhad tři miliardy. Díky ní se z téhle budovy stane centrum Národní galerie. Stavět by se mohlo začít kolem roku 2021.

Na tyhle místa budou chodit davy návštěvníků. Sem budou mířit školní exkurze z celé republiky, tady budou moct načerpat inspiraci lidi bez rozdílu věku. Musíme je uchovat pro další generace. Jejich hodnota je nevyčíslitelná, i jako symbolů. Peníze najdeme. Jsou to velké částky, ale naše vláda si pohlídá, aby za ně dostali návštěvníci maximum.

A taky pořád doufám, že kromě oprav historických památek, postavíme v Praze i něco nového a odvážného. Třeba jako mají světoznámou operu v Sydney nebo Guggenheimovo muzeum v Bilbau.

Pak přišel výjezd do Libereckého kraje. V 6:15 ráno byl sraz s ministry před Strakovkou, jelo se autobusem. Připadali jsme si zase tak trochu jako na školním výletě - Klára Dostálová měla narozeniny, tak jsme je během cesty oslavili. Říkala, že by si jako dárek přála navýšení peněz na dotační programy, třeba 350 milionů na demolice zchátralých objektů. Nemohl jsem jí samozřejmě zklamat, když měla ty narozky. Další den už jsme to projednávali na vládě.

V 7:30 jsme dorazili do Ralska, kde nás hejtman Martin Půta přivítal chlebem se solí a - hruškovicí! Tahle super ostrá pálenka z Křižan byla teda pěkná rána do hlavy takhle po ránu. Když nám ji hejtman podával, zahlásil na ministryni financí Alenu Schillerovou: "Spotřební daň je odvedená!"

Stáli jsme uprostřed bývalého vojenského prostoru Ralsko. Zarazilo mě to. Vypadá to tu jak v říši duchů. Musíme to celé vyčistit, zbourat 175 baráků, vybudovat úplně novou silnici za 300 milionů. Jen na ty demolice je potřeba 10 milionů za rok. Peníze určitě přidáme. Vždyť Ralsko má ohromný turistický potenciál, nádhernou nedotčenou přírodu a kulturní historii, která sahá až do mladší době kamenné. Potřebujeme ale vybudovat infrastrukturu.

Silnice? Chybí všude. Dostal jsem do ruky petici za dostavění obchvatu České Lípy. Stavba začala už v roce 2008, ale tehdejší ministr dopravy Vít Bárta ji o dva roky později stopnul. Jenom to zastavení přišlo na hromadu peněz. Dokonce možná víc, než kdyby obchvat dokončili. Takže dneska projede skrz Českou Lípu 40 tisíc aut a kamionů. Každý den. Městem, které má 37 tisíc obyvatel. Jasně, že jsem petici za dostavění obchvatu taky podepsal. Dan Ťok slíbil, že stavba dostane výjimku, díky které se všechny přípravy zrychlí. A taky se sejdu 27. března s panem Miroslavem Patrikem z Dětí země. Protože právě oni blokují většinu staveb potřebných pro lidi. Mám mu toho hodně co říct. Ale chci si ho hlavně vyslechnout.

Stejně jako během každého výjezdu jsme se podívali na stav nemocnic, škol, musíme se potkat s Poláky, kteří na své straně hranice chtějí rozšířit těžbu uhlí a celý Frýdlantský výběžek by kvůli tomu mohl přijít o vodu. Samozřejmě jsem nemohl vynechat Harrachov, kde potřebují 500 milionů na rekonstrukci legendárních skokanských můstků. Tenhle sport tu má tradici od 19. století a žádný takový areál jinde v Česku nemáme. Podobných skokanských můstků je ve světě jen pět. Musíme se dohodnout, jak stát pomůže, a taky musíme vyřešit majetkové vztahy v areálu.

Hned další den jsme měli jednání vlády, a z toho vám napíšu jen pár bodů, abych aspoň trochu šetřil místem: třeba, že Alena Schillerová našla úspory ve výdajích státních institucí za 8,5 miliardy korun. Půjdou samozřejmě hlavně na opravy silnic, protidrogovou politiku, zmírnění škod způsobených suchem a mrazem, jízdné pro seniory, děti a studenty. Řešili jsme i spolupráci s BMW. Chtějí vybudovat vývojové a testovací centrum na Sokolovsku. Přineslo by stovky nových pracovních míst.

No, a konec týdne jsem zase věnoval hodně smutnému tématu: drogové závislosti. Vydali jsme s kolegou Jindřichem Vobořilem, který dělá národního protidrogového koordinátora, do všech druhů zařízení, kde pomáhají drogově závislým: od těch, kde vyměňují jehly, až po doléčovací centra pro matky s dětmi. Chtěl jsem vidět, jak to vlastně funguje, kolik to stojí a co je potřeba, aby byla léčba závislosti u nás ještě efektivnější. Je trošku smutné, že jsem první porevoluční premiér, který takovou cestu podnikl. A viděl jsem toho fakt hodně. Mluvil jsem s personálem i s klienty. A místy mě z toho mrazilo.

Někdy dostávám vzkazy, proč vlastně stát do léčby drogových závislostí investuje, někdo mi dokonce napsal, že by se "feťáci měli nechat chcípnout." No, přátelé, drogy likvidují celé rodiny a ohrožují i děti. Musíme se tomu věnovat. Kdybychom to brali i jenom přes peníze, tak každý vyléčený člověk znamená úsporu peněz pro stát. Jeho léčba je totiž vždycky levnější než ekonomické škody, které svým jednáním napáchá, kdybychom mu pomocnou ruku nepodali.

Viděl jsem kontaktní centrum. Největší v Praze. Závislí si tam chodí měnit jehly. Někoho možná naštve, že dostávají jehly zadarmo, aby mohli fetovat dál. Jenže tohle zařízení je určené pro lidi, kteří jsou ve fázi, kdy prostě nezvládají přestat užívat drogy. Jasně, je to hrozné, ale díky vyměňování jehel máme v Česku jeden z nejnižších výskytů AIDS mezi těmi, kteří si píchají. A mimochodem: léčba jednoho člověka s AIDS stojí milion ročně.

Pak jsem se šel podívat na substituční léčbu. To už je pro lidi, kteří mají vůli přestat s heroinem. Dávají jim místo něj metadon. V každém kraji bychom takové centrum potřebovali. Náklady na tuhle substituční léčbu jsou 63 tisíc ročně na jednoho člověka a to včetně poradenství s psychologem a adiktologem.

Zajel jsem i do terapeutické komunity Magdaléna v Mníšku pod Brdy, kde se lidi po detoxu znovu učí běžné návyky. Dal jsem si s nimi i skupinové sezení. Zuli jsme se a sedli do kolečka. Celkem šest lidí. Mezi námi byla mladá holka, která brala od patnácti let, protože ji doma týrali, její kamarádka spáchala sebevraždu. Všichni říkali, že se tam cítí jako doma, konečně jako rodina, a že je to pro ně motivace mít vlastní rodinu. Provoz takového centra stojí 36 milionů ročně. Průměrný plat terapeuta je 20 tisíc hrubého.

Prohlédl jsem si i doléčovací centrum pro matky s dětmi. Typická klientka je žena 30 plus, která 10 až 15 let brala drogy, má dluhy, nemá partnera a je pro ni skoro nemožné sehnat práci. Děti tady jsou naštěstí zdravé, bez nějakých postižení, jen občas hyperaktivní. Je zajímavé, že třeba alkoholičky častokrát postižené děti mají. Bohužel tahle zařízení nikdo nechce sponzorovat, žádný mecenáš s tím nechce být spojovaný. Přitom je tady šance celé rodiny na návrat do normálního života. Musíme pomoct, prostě musíme.

Samozřejmě závislost neznamená jen drogy. Stejně hrozný je i hazard. Šel jsem se podívat do centra, kde se léčí gambleři. Lidi mají někdy představu, že to jsou nějaké trosky na okraji společnosti. Omyl. Typický klient tohoto centra je muž mezi 36-38 lety, který má práci, kvalifikaci, vzdělání a hraní tají. Vede tenhle dvojí život klidně pět nebo deset let. Do centra přichází, až když se mu začne hroutit život. Takovým tady říkají milionáři, protože mají dluhy kolem milionu a nahánějí je věřitelé. Kromě klasického poradenství dostanou i právní poučení. Je to stejné jako s alkoholem. Když chce člověk přestat chlastat, musí se držet dál od flašky. V případě hraní se musí klient držet dál od peněz. Nejlíp, když začne celou kasu držet manželka.

Hrozně si vážím lidí, kteří závislé léčí a pomáhají je vracet do normálního života. Aby to fungovalo ještě líp, je potřeba dalších 100 milionů korun do projektů včetně 36 milionů korun na platy zaměstnanců v protidrogové prevenci. Udělám pro to maximum.

No super, slíbil jsem vám na začátku, že budu stručnější a koukám, že už jsem na konci čtvrté strany. A to jsem vyhodil dvě třetiny věcí, které jsem vám chtěl původně napsat. Tak sorry :-) A pište mi!