Už tato čísla mluví sama za sebe. Nehlasovali pro své nominanty ani poslanci vládní koalice. A teď si to řekněme upřímně, kolik jich tam skutečně bylo? Devadesát? Tak proč nehlasují pro své vlastní kandidáty? Proč vládní poslanci nejsou schopni se domluvit ani mezi sebou? Co to vypovídá o jejich schopnosti řídit zemi, když nezvládnou ani základní vnitřní koordinaci?

A když už jsme u vystoupení paní Richterové, po všem, co jsme slyšeli, po tom kýblu urážek a moralizování, se opravdu může divit, že ji nikdo nepodpořil? Stoupnou si doprostřed Sněmovny, rozdávají rány na všechny strany, a pak se diví, že zůstávají stát sami uprostřed kouře. To má být ta nová politika, o které tolik mluvili? Politika, která místo dialogu sází na útoky?

A pak to její věčné rčení o „koalici čapího a orlího hnízda“. Komentátoři v České televizi si toho už všimli a jen si klepali na čelo. Světe div se! Jednou, dvakrát to může být úsměvné, ale opakovat to donekonečna v každém vystoupení? To už není vtip, to je trapnost. Neměli bychom od poslankyně očekávat trochu víc?

A jako by toho nebylo málo, z Bruselu se opět ozve pan Zdechovský a začne do světa šířit své nehoráznosti o „nacistech“. Opravdu, jak dlouho nám tenhle člověk bude dělat v Evropě ostudu? Kdy se konečně někdo z jeho kolegů postaví a řekne: „Dost, tohle už je za hranou“?

Mysleli jsme, že po volbách přijde chvíle klidu, že se konečně začne mluvit o programu, o řešeních, že se uklidní emoce a přijde smíření s výsledkem voleb. Ale mýlili jsme se! Těch devět hodin ve Sněmovně bylo utrpení. Ne pro opozici, ne pro vládu, ale pro všechny, kdo ještě věří, že politika může být věcí rozumu, důstojnosti a odpovědnosti. Bylo to bolestné divadlo nevyzrálosti.

Vztek, škodolibost, dětinskost, egoismus, egocentrismus. Dospělí lidé se takto nechovají. Z těchto „politiků“ je člověku smutno. Ne kvůli výsledku hlasování, ale kvůli tomu, co se z naší politiky stalo. Kam zmizela pokora, snaha porozumět druhému, úcta k instituci, kterou reprezentují?

Pokud chceme obnovit důvěru lidí, musíme začít od sebe. Přestat s démonizací, s hysterickými výlevy, s osobními útoky. Začít mluvit věcně, zodpovědně, bez nenávisti. A pokud to některým vydrží déle než jeden den, možná jim veřejnost opravdu uvěří, že jsou dospělí, že jim jde o něco víc než o urážky a pomsty.

Včera to ale nevypadalo, že by tomu tak bylo. Včera jsme viděli smutné zrcadlo české politiky. A otázka, která zůstává viset ve vzduchu, je jediná. Kolik z těch, kdo se do něj podívají, bude mít odvahu se v něm poznat?