Bylo mi 11. Panelákové dítě, s dvěma staršími sourozenci a fajn rodiči, co nikdy nebyli ve straně. V pátek 17. 11. to prasklo. Táta se o tom dozvěděl z Hlasu Ameriky už v sobotu. První článek s náznakem objektivity vyšel v pondělí ve Svobodném slově. Brácha, gymplák skoro před maturitou, ho vyvěsil na školní nástěnku. A nikdo ho nesundal, lačně četli i učitelé. U nás doma bylo živo, veselo, návštěva střídala návštěvu, a v tak dobré náladě jsem rodiče předtím snad ještě neviděl. O nějaký ten den později jsem byl na návštěvě u své babičky. Na obrazovce byl pán se šedivými vlasy a babička brečela. Byl to Alexandr Dubček. Naposledy ho viděla před dvaceti lety, ať už byla jeho objektivní historická role jakákoliv, pro její generaci byl symbolem. Symbolem naděje. A ted’ byla ta naděje zpět. S kamarádem Marianem Polešákem jsme naši ruštinářku oslovili „paní učitelko“. Poprvé v životě, do té doby to byla soudružka. Vzala nás do kabinetu a tiše nám řekla: „Kluci mně se to taky líbí víc, ale ještě s tím počkejte…“

Bylo mi 11. Mnoha věcem jsem vůbec nerozuměl. Nechápal jsem souvislosti. Ale atmosféru, radost, étos doby – to vše jsem dětskými smysly vnímal a uložil do sebe, byť to na té fotce není vidět. A nesu to v sobě dodnes. #PříběhyListopadu89