na úvod chci koncentrovaně připomenout, co mě k interpelaci ministra kultury ve věci situace v Národní galerii v Praze, odpovědnosti bývalého generálního ředitele Jiřího Fajta za závažné nedostatky a postupy, poškozující Národní galerii a její zaměstnance, a ve věci odpovědnosti Ministerstva kultury za kontrolu a opatření k řešení a překonávání závažných problémů galerie vedlo.
To, že Národní galerie se po delší dobu stává terčem pozornosti médií v řadě nepříznivých souvislostí, je obecně známo. Do veřejného diskursu po léta pronikají informace o problémech personálních, ekonomických, etických a dalších. S časem, jak je zřejmé, ty problémy neoslabovaly, ale naopak se množily. Došlo k tomu, že předchůdce současného ministra kultury se rozhodl odvolat generálního ředitele Jiřího Fajta a poslat na něj pro hrubá pochybení dokonce trestní oznámení.
Podle mého přesvědčení je veřejnost oprávněně znepokojena. Často jsem musel kritikům poměrů v Národní galerii dát za pravdu, když poukazovali na odpovědnost Ministerstva kultury jako zřizovatele za to, jak Národní galerie plní své poslání, jak vystupují a jednají její generální ředitelé a co se v galerii děje.
Připomínám, že Národní galerie Praha není ani institucí nezávislou na státním rozpočtu a neměla by být ani lénem a dojnou krávou generálních ředitelů. Jde o příspěvkovou organizaci Ministerstva kultury, která je ze zákona povinna naplňovat roli významné organizace, jejímž hlavním úkolem nebo účelem je provádět základní i aplikovaný výzkum a experimentální vývoj a šířit její výsledky prostřednictvím vědeckých publikací, výstav, výukových programů, metodik.
Když jsem zmínil, že Národní galerii dlouhodobě poškozují problémy a postupy v personální oblasti, pak případem odvolaného generálního ředitele Jiřího Fajta nezačaly, ale jen vyvrcholily. Odpovědnost Ministerstva kultury je zde dlouhodobá. Selhávání ministerstva při výběru ředitelů a zejména následně při kontrole toho, jak ředitelé plní své povinnosti a zda nejednají ve střetu zájmů nebo v rozporu s předpisy a zákony, bylo výrazné už v období, kdy na sklonku devadesátých let ministr kultury Pavel Dostál instaloval až na druhý pokus, podle médií až s pomocí ministerských úředníků, do čela Národní galerie Milana Knížáka. Tento krok tehdy někteří komentátoři přičítali takzvané opoziční smlouvě mezi ČSSD a ODS o rozdělení moci. Už tehdy začaly za pasivního přihlížení ministerstva mediálně vděčné kauzy, problémy v hospodaření, ale také specifické snahy generálního ředitele prosazovat sebe sama a své osobní zájmy.
Když se někdejší ministr kultury Daniel Herman rozhodl v roce 2014, že instaluje do funkce generálního ředitele Jiřího Fajta, prosazovaného původně ministryní Hanákovou, čtyři bývalí ředitelé Národní galerie ministra otevřeným dopisem vyzvali, aby to nedělal a aby vyhlásil řádné výběrové řízení.
Už v roce 2015 pak propukla aféra, kdy prezident republiky odmítl podepsat jmenování ředitele Národní galerie Fajta profesorem. Jako důvod tehdy prezident uvedl informaci, že si Jiří Fajt řekl Komerční bance o sponzorský dar, který by sloužil jako doplatek k jeho běžnému platu.
Prezident tehdy uvedl, pokud ode mě někdo očekává, že jmenuji vysokoškolským profesorem například člověka, který si řekl o milionový úplatek, tak má prostě smůlu. Podle médií to tehdy Jiří Fajt popřel. Jak to bylo, nechci spekulovat. Ovšem aféra, která přispěla k odvolání ředitele Národní galerie ministrem kultury Staňkem a proběhla v médiích, byla mimo jiné o tom, že si měl ředitel Národní galerie, nespokojený se svým platem, nechat schválit svými podřízenými odměny a ujímat se jako ředitel činností, kterými si ve vlastní instituci přivydělávat.
V souvislosti s odvoláním ředitele Národní galerie i Transparency International publikovala stanovisko svého právníka Petra (Leiera?). Cituji. V kauze Národní galerie Praha jsme upozornili na nesrovnalosti v jejím hospodaření, což je naším posláním. Personální změny nejsou oblasti našeho zájmu a neřešíme je. Jde nám především o funkční Národní galerii jako instituci. Transparency opravdu pracuje metodou padni komu padni, takže se distancujeme od vtahování naší organizace do politického boje a pevně věříme, že nové vedení Ministerstva kultury celou věc kvalitně vyřeší.
Dámy a pánové, co se týče personální situace, o lecčems vypovídá zveřejněná informace odborů, že od roku 2014 do roku 2019 proběhlo pět reorganizací organizační struktury Národní galerie, z nichž některé neodpovídaly platnému Statutu Národní galerie. Tyto organizační změny významným způsobem zasáhly do odborné činnosti Národní galerie a omezily její schopnost plnit zákonem dané odborné úkoly. Velké rozpaky vyvolal, mnohé naznačil a řadu otázek nastoluje i krok, kdy Národní galerie za vedení odvolaného ředitele Jiřího Fajta požádala Ministerstvo kultury o mimořádnou dotaci desítek milionů korun.
V květnu letošního roku pak média informovala, opět budu citovat, Národní galerie Praha chce za 65 milionů korun koupit deskový obraz s námětem Zvěstování Panně Marii, který pravděpodobně pochází z dílny Mistra vyšebrodského cyklu. Obraz byl přitom předloni nabízen v dražbě za vyvolávací cenu 2 800 000 korun. Tehdy ho galerie nekoupila.
Vážené dámy a pánové, jak se můžete z tisku 632 přesvědčit, požádal jsem současného ministra kultury o odpověď na otázky k odpovědnosti Ministerstva kultury za kontrolu a k postupům ministerstva v uplynulých pěti letech. Požádal jsem také o informaci, jak Ministerstvo kultury až dosud reagovalo a k jakým závěrům již dospělo v souvislosti s prohlášením zaměstnanců, které vzniklo v době veřejných sporů o odvolání bývalého generálního ředitele a které jménem zaměstnanců, jejich základní odborové organizaci poukazovalo na závažné skutečnosti v personální a platové politice a praxi vyplácení honorářů tak, jak byla prováděna pod vedením odvolaného generálního ředitele Fajta.
Žádal jsem o informace, k jakým zjištěním Ministerstvo kultury dosud dospělo v souvislosti s podezřením na závažná porušování zákonných norem ze strany odvolaného generálního ředitele. Od ministra kultury jsem na své otázky obdržel odpověď, která připouští, že v případě odvolaného generálního ředitele došlo k nepřijatelnému vyplácení odměn a že tuto praxi už nebude ministerstvo tolerovat.
Zaznamenal jsem i sdělení ministra, že činí kroky, aby do budoucna bylo ministerstvo průběžně a detailně informováno o situaci v Národní galerii. K dotazu na kvalitu kontrolní činnosti ministerstva a adekvátnost jeho reakcí na problémy v uplynulých letech se ministr odkázal na to, že je ve funkci jen dva měsíce a že za tuto činnost zodpovídali jeho předchůdci.
Ministr však na jedné straně uvádí, že se domnívá, opět budu citovat, že nebyly využity všechny možnosti, které Ministerstvo kultury má při řízení této instituce. Na druhé straně však z toho dojmu odvozuje, že, cituji, nejsem přesvědčen, že indikované nedostatky byly natolik závažné, aby opodstatňovaly podání trestního oznámení. A to je asi ten hlavní kámen úrazu, proč jsem nebyl spokojen s odpovědí.
Dámy a pánové, právě to, že ministr argumentuje v odpovědi na mou interpelaci nikoli fakty a přesnými zjištěními, ale svými domněnkami, a že mě namísto jasných hodnocení konkrétních faktů a zjištění sděluje své přesvědčení tam, kde by měl informovat o faktech a zjištěních a konkrétních závěrech, nevedlo k tomu, že jsem požádal o zařazení odpovědi ministra kultury k projednání. Mám za to, že při tom množství problémů a při jejich rozsahu a závažnosti, jak to zmiňuje na konkrétních faktech i odborová organizace a naznačuje i Transparency International, by měl být ministr konkrétnější a důslednější. Jen tak může přiměřeně čelit výhradám těch, kdo vyjadřují názor, že aféry, vzniklé škody a hrubá porušení předpisů budou opět a zase zameteny pod koberec. Z mé strany zatím vše.
