Nezapomínejme!

V době vraždy Milady Horákové jsem byl ještě malé dítě a o tomto zločinu, stejně jako o dalších procesech z 50. let, jsem se začal více dozvídat až v polovině 60. let. Hlavně pak po mém příchodu na vysokoškolské studium do Prahy. Dodnes mám schované všechny výtisky týdeníku Reportér z roku 1968, který přinášel na pokračování informace o obětech komunistické zvůle. V hlavě mi utkvěl také rozhovor s prokurátorem Urválkem, který se snažil o chabou obhajobu s tím, že „taková byla doba“. To vše, spolu s následnou srpnovou invazí „spřátelených vojsk“, přispělo k formování mého celoživotního postoje vůči komunistické straně.

Za normalizace se o osudu Milady Horákové nemohlo dlouhá léta mluvit. O to důležitější je připomínat její životní příběh právě nyní. Příběh, v němž Milada Horáková není jen obětí komunistické zvůle, ale také velkou vlastenkou, nekompromisní zastánkyní demokracie, bojovnicí za práva žen a matkou. A právě osobní statečnost její dcery Jany Kánské, jíž se soudruzi snažili všemožně znepříjemnit život, k tomuto příběhu rovněž neodmyslitelně patří.

Dr. Milada Horáková je zkrátka důkazem, že silné osobnosti jsou trnem v oku všem totalitním režimům, které se bojí jejich nezávislosti a neústupnosti. Můžeme na ni být právem hrdi!