Energetické úspory jsou a nadále budou v nejvlastnějším zájmu českého průmyslu. Uspořené gigajouly tepla, barely ropy či kubíky plynu znamenají nižší vstupní náklady, vyšší konkurenceschopnost a jsou proto pro průmysl přínosem. Podobně nižší emise CO2 znamenají výhodu pro podniky, které jsou součástí trhu s emisními povolenkami (EU ETS) a musí za vypouštění skleníkových plynů platit.

Tato silná motivace přináší ovoce. Energetická náročnost českého průmyslu v letech 2005?2013 klesla o 36 %. V průběhu posledních deseti let energetické a průmyslové provozy spadající pod EU ETS snížily svoji produkci CO2 natolik, že se momentálně na celkové emisní bilanci naší ekonomiky podílí necelými 40 %, tedy méně než v součtu sektory dopravy, domácností, zemědělství a další. Právě díky průmyslu a energetice tak Česká republika s rezervou splní svůj závazek redukce CO2 k roku 2020. Rovněž tak díky skutečnosti, že doteď průmysl nesl více než 70 % nákladů souvisejících s podporou obnovitelných a dalších podporovaných zdrojů energie (OZE), splnila ČR už v loňském roce svůj závazek pro rok 2020 v oblasti podílu výroby energie z OZE na celkové energetické spotřebě.

V nastoupeném tempu však bude stále obtížnější pokračovat. Snahy o redukci spotřeby energie či emisí CO2 totiž naráží na hranice technického pokroku a v poslední době i na zpřísňující se environmentální regulaci, klimaticko-energetické cíle EU, pravidla poskytování státní pomoci či podmínky čerpání strukturálních fondů EU. Nepříjemnou pravdou je, že povinně stanovené dosahování úspor je stále nákladnější, obtížnější a pro některá odvětví i technicky nemožné.