Často se pak stává, že rodinná výchova pak zůstává jen v zrcadlení chování rodičů, bez komunikace, děti zůstávají často v rukou okolí, tedy vnímají výchovné vlivy běžných médií, sociálních sítí, a osvícení moderní rodičové svěřují veškerý „správný“ vývoj do školy, předpokládají, že vše, co děti potřebují k životu znát, je naučí ve škole.
Na druhé straně bychom se chtěli ohrazovat proti všem zákonům, nařízením a zařízením. Co je psáno, to je dáno. A co psáno není, jako by neexistovalo. Jenže kde je potom selský rozum, logika, úcta… potažmo vlastenectví? Takové vlastnosti se totiž nikde ve školních osnovách neobjevují, to jim musíme vštěpovat my, rodiče.
Mnoho zákonů je díky novelizacím, vyhláškám, úpravám, doplňkům… předkládáno tak, aby si každá ze stran v nich našla to svoje. Z toho pak vychází závěr, že nejdůležitější je status „vyvinění se“. Na tom se koneckonců ukázala i kauza „domácích úkolů“. Proč by mi mělo vadit, že moje dítě má domácí úkol? Možná to někomu vadí, protože se musí svému dítěti věnovat na úkor svého volného času, a myslí si, že tím okrádá o volný čas svého potomka. Jenže, když se rodič staví proti autoritě takovým způsobem ve škole, jak si pak myslí, že jeho potomek bude reagovat na autority v životě? Přeci domácí úkol je pro mne běžnou součást domácí přípravy do školy, sleduji tak, co se moje dítě ve škole učí, mj. obzvlášť u menších žáků se tak učí disciplíně, zažije si pod kůži samostatnost k učení.
Optimální stav je přeci kombinace rodiny a školy, aby výchova dalších generací měla smysl a byla pro život komplexní. Pokud volný čas svých dětí řeší mnozí rodiče stylem „dělej si, co chceš“, nekomunikují se svými dětmi, nevedou je ke sportu, umění, koníčkům, všeobecným zájmům, nemůžeme se pak ohrazovat nad takovými dopady na naši společnost.
Děti jsou naší budoucností, děti jsou budoucností naší země, měli bychom do nich vkládat to nejlepší z nás, co je v našich silách a možnostech, měli bychom se jim věnovat, ne je vést k jejich absolutní svobodě, neomylnosti, dokonalosti, moci. Skutečně chceme, aby naše děti rozhodovaly za nás?
Ať se na mě zlobí, kdo chce, ale proč se pak někteří diví, že mladá generace nemá úctu ke staršímu, k autoritě? Jak je možné, že si dnešní děti dovolí hrubě veřejně se projevovat proti nejvyššímu představiteli státu, za bouřlivého potlesku fanatického davu? Obzvlášť v době, kdy z běžných médií na nás na každém rohu kouká hrdina v podání zločince, největší celebritou se stává ten, kdo je nejdrsnější, a má co nejvíce protizákonných zářezů na pažbě, kdo má největší prsa či nezajímavější aférky, kdy vulgární jednání bez úcty se stalo běžnou součástí společenské konverzace. Kam to spějeme?
Lidé mohou nadávat nad výsledky takových nebo jiných voleb, proč se ale pak demonstruje proti demokracii, když takové výsledky vychází právě z demokratických voleb? Jestliže chceme jiný výsledek voleb, musíme chodit k volbám a volit zodpovědně.
Nedivme se potom tomu, že děti demonstrují, čímž se stávají středem pozornosti (napadá mě, kolik z nich jsou např. sportovci, umělci, vědci či jinak tematicky směrované děti), ale především tím přebírají zodpovědnost za právo volby svých rodičů, kteří mnohokrát k volbám ani nejdou, a pak vyšlou své děti „do ulic“, ke všemu pod záštitou školy, aby bojovaly za svá práva (nebo za práva svých rodičů?).
Nebylo by lepší dětem nechat jejich bezstarostné dětství, přijmout zodpovědnost za své rozhodnutí a pak i důsledky svého jednání, namísto aby byly děti použité (nebo zneužité) jako štít svých rodičů, kteří silácky tlachají na sociálních sítích o svém hrdinství?
Jak vidíme tak i ve školách, stejně jako v jiných institucích, se najdou lidé takoví a makoví, a každý by si měl sám sobě říci, jestli jedná dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, dle pravidel apolitického vzdělávání.
Nicméně na nás rodičích je, abychom vybírali pro své děti školu, která odpovídá našim představám o vzdělávání, kde vyučují učitelé především selským rozumem a srdcem. Být kantorem je přeci poslání, a obdivuji všechny, kteří to tak vnímají, a jsem nesmírně šťastná, že jsem měla tu čest několik takových poznat.
Především my vychováváme své děti v lásce, chceme, aby se z nich stali dobří lidé, dáváme jim vzdělání, zázemí a jistotu, to my jim připravujeme budoucnost, to my jim utváříme v naší zemi společnost. Naše děti jsou naší nadějí a my jsme nadějí jejich. Je jen na nás, jakou budoucnost jim připravíme.
Převzato z profilu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
