Zúčastnil jste se s dalšími motoristy oslav 17. listopadu na Národní třídě. Byl jste u toho, když na Filipa Turka pokřikovali lidé kolem. Jaké to bylo a co jste si z toho odnesl?

Bylo to zajímavé. Bylo vidět, jak funguje davová psychóza, kdy ve skutečnosti na té ulici byli jen dva křiklouni. Jeden měl píšťalku a ten druhý jen silné hlasivky. Ti se to snažili opravdu intenzivně přehlušit a bylo vidět, jak na ně dav reaguje. A reagovali na to i novináři, když jsme potom slyšeli, že nás tam vypískali a podobně. 

Bylo to tak, že tam byli tihle dva hlasití lidé a pak se k nim přidala část davu, která křičela „hanba“ a podobně. A asi stejně velký byl dav, který nás podporoval, ale ten nekřičel, protože chtěli, aby Filip Turek mohl dávat rozhovory. Podávali si s námi ruce, a tak podobně. A potom z toho vznikla ta mediální zkratka, že nás na Národní třídě vypískali. Já, když jsem z toho odcházel, jsem měl pocit, že to dopadlo jako volby – mírná většina, která se chovala slušně, byla s námi.

Sledovat, jak se někteří lidé nechají strhnout, bylo zajímavé. Byli tam třeba i hodně mladí lidé, kteří ještě neměli šanci odmaturovat, kteří si mysleli, že v rámci toho svátku 17. listopadu se bavíme pouze o roku 1989. Oni ani netušili, že to mělo nějakou spojitost i s druhou světovou válkou, s rokem 1939. Filip se jim to snažil vysvětlit. A pak tam byly takové starší dámy, u těch to bylo překvapivé, a tam to vypadalo, že strávily celý život někde na univerzitě, akademičky. Ty námi byly vyloženě pohoršeny.