Kurdové jsou jedním z nejnešťastnějších národů světa. Je jich zhruba tolik jako třeba Rumunů, čísla se ovšem dosti liší, nikdy se jim ale nepodařilo vytvořit svůj vlastní stát. Byť někteří velcí Kurdové byli panovníci leckterých národů na Středním východě, vlastní stát neměli. A pokud je pravdivá teorie, že Kurdové jsou potomci Médů, což byli předchůdci Peršanů, tak ve vlastním státě žili před třemi tisíci let. A bohužel, všechny státy, které tu dnes existují, především je to Turecko, Írán, ale také Irák, Sýrie, Rusko a kavkazské státy, se je pokoušejí utlačovat. V Turecku, kde je mnohamilionová kurdská menšina, dlouhá desetiletí nesměli vůbec výraz Kurdové používat a Turci je nazývali Pohorskými Turky. Ale své svobody se nikdy nevzdali a nepřetržitým odbojem se stali výjimečnými bojovníky a statečnými vojáky, o čemž se v poslední době přesvědčil především Islámský stát, který rozhodující mírou porazili právě kurdští Pešmergové. Ovšem Pešmergové samozřejmě bojují taky proti těm, kteří je utlačují, zejména proti tureckému prezidentu Erdoganovi, který na počátku své kariéry jejich osud zmírňoval, pak ovšem otočil a vrátil se k původní turecké politice naprostého útlaku. Boj s Kurdy jde tak daleko, že Turci jsou toho názoru, že na Kurdy jsou oprávněni útočit nejen v Turecku, ale i v sousedních zemích, což jak v Sýrii, tak v Iráku taky dělají a na kurdské oddíly, především toho času v Afrínu, útočí, aby znemožnili vznik autonomní kurdské oblasti. Stejně se chovali i v Praze, když se pokusili o vydání syrského občana kurdské národnosti, který dávno žije ve Finsku a byl předsedou jedné demokratické kurdské strany. Nicméně mu vytýkají jeho protiturecké názory, což je vzhledem k chování Turků vůči Kurdům celkem pochopitelné, a vyžadovali jeho vydání do Turecka. Policie ho politováníhodným omylem na krátkou dobu zatkla, bohudíky ho naše úřady rychle propustily. Sálih Muslim je jeden z mála opravdu demokratických politiků na Středním východě. Doufejme, že jeho život nebude utnut nějakým atentátem, únosem nebo jiným v tamních končinách bohužel dosti obvyklým zločinem. Kurdům můžeme jenom přát, aby se konečně dočkali své svobody a nezažili opět zklamání, které nyní naznačuje chování jejich amerických spojenců. U nich se obávám, že opět pustí Kurdy k vodě. Tak můžeme pouze doufat.