Pan redaktor Michal Klíma ve svém obsáhlém článku: „Nebezpečí privatizace stran" (Právo - 21.2.2011) se zamýšlí mimo jiné nad tím, jakými tématy by se měl zabývat očekávaný březnový sjezd ČSSD a v této souvislosti radí, že hlavním programovým bodem by se měl stát požadavek demokratizovat poměry v politických stranách. Nic proti tomu a díky za cennou radu, ale otázkou je proč Klímův kritický hlas doléhá do 90. let minulého století především v souvislosti s ČSSD? A proč přehlíží skutečně nebezpečné kořeny snahy o privatizaci české politické scény? Je to záměr, neznalost nebo ztráta paměti? Koneckonců nebyl by v tom s tou ztrátou paměti sám.
Legislativní přítmí 90. let
Pohlédneme-li skutečně seriózně na 90. léta, nelze si nevšimnout roku 1990 a nelze vypustit pojem „kupónová privatizace" a absolutně opomenout jméno Viktor Kožený, který do Prahy prchl z USA právě včas.Stal se poradcem jistého Dušana Třísky, člověka s podivnou minulostí, jednoho z autorů a iniciátorů Kuponové privatizace, působícího na Ministerstvu financí. Duchovní otec „kupónovky" Tomáš Ježek o Třískovi tvrdí: „byl to člověk neustále provokující, šokující a nesmírně inteligentní. Tento inteligentní a energický muž je však také jedním z hlavních propagátorů Privatizace pod zhasnutým světlem." Bez onoho „legislativního přítmí", za nímž stojí Dušan Tříska a jeho poradce Viktor Kožený, by totiž nebylo možné legálně vytunelovat miliardy z Harvardských fondů. Tedy z poměrně efektivního nástroje jakým bezesporu Kuponová privatizace mohla být, byl vytvořen nástroj pro převedení tehdy státního majetku, do těch „správných" soukromých rukou, mafiánskými metodami. Zde je rovněž třeba hledat i kořeny harmonie mezi politickou reprezentací a podnikatelskou sférou, což se bohužel v určitých politických sférách až nebezpečně začalo stávat normou.
Více takových podnikatelů?
Vždyť je celému národu notoricky známý Klausův výrok: „„Více takových podnikatelů, více takových Kožených!" Ano Viktor Kožený, odsouzený na deset let vězení a k náhradě miliardových škod, je přímo podnikatelským synonymem tehdejších privatizačních poměrů v České republice. Nic lépe nevystihuje mechanismy privatizování politické sféry jako právě jeho postava.
Když pak všechno prasklo a různí šťouralové začali vynášet na světlo Boží informace o zákulisí celého privatizačního projektu, práskl Viktor Kožený i jeho společník do bot. Přičemž tehdejší politická vůle na vyšetření celého případu a potrestání viníků byla chabá.
Ztráta paměti
O to více se ale Václav Klaus (7 let poté) v odpovědi na poslaneckou interpelaci projevoval ve funkci premiéra jako člověk stižen záhadnou ztrátou paměti. Ovšem selektivního charakteru, kdy se kamsi z jeho jindy neomylné mozkovny záhadně vytratilo jeho oslavné předprivatizační provolání na adresu Viktora Koženého, když řekl: „Více takových Kožených je jiná úvaha. Nevím, a nechci nyní analyzovat, jak se vše v této věci otočilo, jakým způsobem byl On dotlačen k odcházení z této země a podobně, ale myslím si, že obrovskou vinu na této změně jeho chování má česká závist, závist lidí vůči komukoliv, kdo o něco usiluje a kdo v něčem získá nějaký úspěch. Takže trivializovat tuto věc já považuji za velmi, velmi nešťastné." (Václav Klaus, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, čtvrtek 3. dubna 1997.) Nynější osud někdejšího podnikavce Viktora Koženého (dávaného kdysi za podnikatelský vzor tehdejším ministrem financí Václavem Klausem) je tristní. Jeho zpronevěřené peníze mu zmrazily soudy. Občas se vyspí na tvrdé lavici bahamského kriminálu. Narozeniny již neslaví vínem za desítky tisíc liber šterlinků, ale kávou pouze sice ve Starbucksu, nicméně nikým nerušen, neboť například v červenci 2007 odmítl tehdejší ministr vnitra Ivan Langer (ODS) žádost bývalého policejního vyšetřovatele Václava Lásky o zbavení mlčenlivosti, aby mohl v USA vypovídat v kauze Viktora Koženého. Otázka je proč ta opatrnost ODS?
Fiktivní sponzoři
Vraťme se ale ještě jednou do inkriminovaného roku 1997. Vlivní členové ODS exministr vnitra Jan Ruml a „korunní princ ODS" Ivan Pilip předstoupili 28. listopadu 1997 před novináře. Přečetli předem připravené prohlášení, v němž vyzvali Václava Klause k odstoupení z čela ODS. A protože Klaus byl zrovna v té době pracovně v Sarajevu, hovoří se o této události jako o tzv."sarajevském atentátu". Právě tato událost odstartovala politickou krizi, která vyústila v demisi vlády, sestavení úřednického kabinetu a uzavřela se předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny, po nichž ODS uzavřela opoziční smlouvu se svým hlavním rivalem - ČSSD v čele s Milošem Zemanem. Smlouvu, kterou Michal Klíma označuje jako „kartelovou" a která vypovídá více o politickém gentlemanství než o podvodu na voličích. Je pravda, že gentlemanská dohoda z novinářského hlediska není až tak atraktivní, proto ona Klímova ironie.
Ale ještě zpět k tzv. „sarajevskému atentátu" Tím totiž eskaloval obří skandál kolem financování ODS, který začal již v roce 1996, kdy z výroční zprávy za rok 1995 vyplynulo, že největšími sponzory ODS byli Radžív Sinha z Mauricia a Maďar Lájos Bács, kteří údajně darovali občanským demokratům každý 3,75 milionu korun. Ukázalo se však, že jména jsou fiktivní, smyšlená a v listopadu 1997 se objevila informace, že skutečným dárcem je podnikatel a bývalý tenisový reprezentant Milan Šrejber, který se podílel na privatizaci Třineckých železáren. ODS to nakonec potvrdila a odpovědnost na sebe vzal výkonný místopředseda Libor Novák. Ten byl v roli „obětního beránka"později stíhán za daňové úniky, ale soud ho obžaloby zprostil.
Nové sebevědomí
Ano, je pravda, že ČSSD měla také své sponzorské problémy a musela se potýkat s nezvyklým náborem nových členů a také klientelizmem, ale problémy řešeny byly a ani v budoucnu se nesmějí přehlížet. Ano, je třeba diskutovat o dalším směřování české sociální demokracie, a to k větší demokratizaci a modernizaci, ale především přes jasné programové vize, aby měla ČSSD co nabídnout svým potencionálním voličům a aby se ČSSD stala skutečně moderní levicovou evropskou stranou. Ano, je třeba se poučit i z loňských parlamentních voleb, ve kterých na úkor etablovaných politických parlamentních stran zabodovaly svým sebevědomím strany nové. Otázkou však je, jak dlouho bude veřejnost naivně věřit, že kupříkladu onen apendix současné vládní koalice, Johnova s. r. o. Věci veřejné je čistá jak okvětní lístek bílé lilie? A otázkou je i to, kdy občané pochopí, že v případě TOP 09 jde sice o nový vítr, ale nikoli do nových plachet, nýbrž do starých kabátů, ušitých konzervativními křesťanskými demokraty.
Před ČSSD je tedy nelehký úkol, skrze hlubší demokratizaci, přes jasně formulované programové vize a cíle, ale i přes modernizaci sebe sama získat zdravé, pokorné, a nikoli „nabubřelé" sebevědomí, a to bez zbytečného „kočkování", a potažmo i důvěru občanů, svých potencionálních zaměstnavatelů, tedy voličů.
Více:
Havlík (Občané.cz): Držíte už v ruce klíče?
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
