Pak jsem si posbíral svoje věci, vrátil klíče, rozloučil se s dámami z parlamentní restaurace, nasedl do vlaku a odjel domů. To všechno s dobrým pocitem, že už brzy skončí nejhorších sedm let české politiky.

Co se vlastně za Topolánkovu a Nečasovu éru stalo tak strašného? Mohl bych vyjmenovávat fatální pokles životní úrovně, nekonečnou ekonomickou krizi a řadu dalších faktů (třeba více než půl milionu lidí bez práce). Tyto kabinety prováděly špatnou ekonomickou politiku, přijaly mizernou důchodovou reformu – to jenom pro příklad. Ale to všechno jsou věci, na které má vítězná politická formace nebo koalice v podstatě právo. Co jednomu připadá jako nesmysl, může jinému znít jako rajská hudba. Na co však Topolánek a Nečas potažmo Kalousek právo neměli, to bylo vytvoření zcela nepřijatelného systému prosazování a uskutečňování výkonné moci státu. Za jejich éry vznikl systém, kdy klíčový vliv drželi lidé bez politické odpovědnosti, kteří nebyli volení, neprezentovali svoje názory před veřejností a nebyli ve skutečnosti vůbec veřejnými činiteli. O to větší ale měli zákulisní vliv a o to větší měli sílu. Všichni ti poradci – ať již formální nebo neformální – kteří neměli žádný skutečný popis práce, žádnou definovanou a vymahatelnou odpovědnost, ale kteří byli „pravou“ rukou a „výkonným údem“ ministrů, premiérů a těch dalších postavených na oči veřejnosti. Jedno, zda se jmenovali Dalík nebo Nagyová, Janoušek, Dlouhý, Rittig či Hrdlička.

Největším neštěstím éry pánů Topolánka a Nečase bylo, že buď vymysleli a sami vybudovali nebo i jenom umožnili tento systém „stínové moci“.