Vážené kolegyně, vážení kolegové,

dovoluji si zde vystoupit, abych krátce připomenul svůj pozměňovací návrh pod písmenem C pro ty z vás, kdo třeba nesledovali druhé čtení této novely. Jako předseda této stálé komise pro kontrolu použití odposlechů se už přes dva roky setkávám s tzv. informační povinností a kontrolou jejího plnění.

Institut informační povinnosti vznikl proto, aby se v případech, kdy je někdo odposloucháván, ale výsledný odposlech nakonec z nějakého důvodu není použit v rámci trestního řízení, tento odposlouchávaný člověk vůbec dozvěděl, že k tomuto závažnému zásahu do jeho základního práva na soukromí došlo a mohl zákonnost příkazu k tomuto odposlechu nechat přezkoumat Nejvyšším soudem.

Informování o odposleších má ale dva problémy. Prvním je, že je dnes plnění této povinnosti uloženo tomu orgánu činnému v trestním řízení, který ve vztahu k odposlouchávané osobě pravomocně ukončil trestní řízení, takže to může být policejní orgán, může to být státní zástupce a může to být i předseda senátu soudu 1. stupně. Tato mnohost subjektů, které mají povinnost odposlouchávané informovat, mnohdy způsobí, že k informování některých osob vůbec nedojde. Neexistuje totiž centrální evidence, ze které by bylo jasně patrné, zda informační povinnost vznikla, komu přesně vznikla a ke kterému datu byla případně splněna.