Bc. Martin Půta

  • SLK
  • Liberecký kraj
  • hejtman
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je -0,39. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

16. 11. 2019 20:39:00

Získali jsme nejen svobodu a možnost volby, ale také odpovědnost

Získali jsme nejen svobodu a možnost volby, ale také odpovědnost

Komentář na facebookovém profilu k výročí událostí 17. listopadu 1989

 Když jsem v květnu 1989 v obřadní síni liberecké radnice od třídního profesora přebíral maturitní vysvědčení, ani ve snu by mě nenapadlo, že o půl roku později bude všechno jinak. V listopadu 1989 mi bylo 18 let, byl jsem v prváku Vysoké škole dopravy a spojov v Žilině, a ani když padala Berlínská zeď jsem nevěřil, že bych se v dohledné době mohl v tehdejším socialistickém Československu dočkat změny režimu.

V pátek 17. listopadu jsem přijel z Žiliny večer domů do Hrádku, zapnul Hlas Ameriky a slyšel o potlačené demonstraci a zbitých studentech. Druhý den večer na představení v rámci Hrádeckého divadelního podzimu zaznělo osobní svědectví jednoho z účastníků pátečního bití demonstrantů na Národní a diváci v sále začali zpívat československou hymnu. Ne všichni, několik lidí se nenápadně vytratilo, nejspíš se báli, že je někdo z místních hned v pondělí nahlásí na Národním výboru.

V pondělí ráno už jsem byl zase v Žilině. Výuka nám jako vždy začala Dějinami dělnického hnutí, ale vyučující soudruh profesor se po hádce s námi rozhodl po patnácti minutách opustit místnost. Na budově školy se mezitím objevil nápis Pryč s KSČ a odpoledne jsme se shromáždili v menze. V úterý za námi přišel pan rektor. Když nás začal vyzývat „ke kludu a návratu ke štúdiu“, vyzvali jsme ho k odstoupení.

Ještě ten samý den uspořádal studentský stávkový výbor klidný průvod městem. Na transparent s nápisem Nechceme demokratizaci, ale demokracii padla naše prostěradla z kolejí. V pátek jsme se s kamarádem Jakubem vypravili do Prahy, a zažili tak osobně neopakovatelnou atmosféru demonstrací na Letné 25. a 26. listopadu. V dalších týdnech jsme pomáhal po Žilině a okolí rozvážet letáky a informace do továren. Vítali nás různě – od srdečného přijetí až po nekompromisní vyhazov rovnou z vrátnice.

Na dobu krátce po 17. listopadu 1989 mi dodnes zůstaly milé, euforické a krásné vzpomínky. S výjimkou té, kdy jsem se ještě v prváku rozhodl definitivně ukončit své vysokoškolské studium v Žilině a tajně doufal, že si toho armáda nevšimne. Opak byl ale pravdou, a tak jsem záhy narukoval na vojnu. Jaroměř – Janovice – Rožňava. Na rozdíl od ostatních jsem si tedy první rok a půl po revoluci příliš svobody a demokracie neužil.

Všichni jsme tehdy měli společného nepřítele a také naději, že komunisté konečně padnou a všechno půjde skvěle a bez problémů. Asi to bylo naivní, ale ani dnes té naivity nijak nelituju. Získali jsme nejen svobodu a možnost volby, ale také odpovědnost s tím spojenou. Podle mého názoru máme být za uplynulých třicet let na co hrdí, stačí se rozhlédnout kolem sebe a chtít vidět. Za skvělé považuji i to, že záleží jen a jen na nás, v jakém stavu budou naše vesnice, města, kraje a celá země.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout