Nezpochybňuji rozhodnutí vlády. Konec konců sociální demokracie se na něm podílela. Situace je vážná, sice nám ještě nepřerůstá přes hlavu, ale hrozí tím – opatření jsou nutná. O tom nepochybuji.
Nechci ani lovit z minulosti naše varování, že uvolňování pravidel je moc rychlé, že okolní země na to jdou pomaleji. Nehodlám okopávat kotníky. Co ale chci, aby bylo projednáno a co nejrychleji přijato, to je podpora českému pohostinství. Rychlá, jasná a systémová.
Několikrát jsem psal, že česká ekonomika potřebuje jako základní protikrizové opatření nalít likviditu především do malých a středních podniků. Pomoc živnostníkům a drobným podnikatelům. Zatímco řada sektorů se alespoň nějak rozebíhá a přece jenom funguje, pohostinství, ubytovacím zařízením a dalším (třeba fitcentra, jen na okraj, která jsou součástí ekonomiky, ne, že nejsou) nyní dáváme novou tvrdou ránu.
Někdo si může říct: Je to jenom na 14 dnů (když odmyslím, že více). Jenže 14 dnů jsou čtyři procenta roku. To není málo ani z hlediska celoročních tržeb. A co to udělá s cash flow každé společnosti postavené na tom, že týden co týden, měsíc co měsíc musí vydělat na nájem, na platy, na energie…?
Dost lidí říkalo, když se zkracovaly otevírací doby, že přece taková hospoda má otevřeno spoustu hodin přes den a co tedy pro ni bude znamenat o dvě hodiny méně. Což může říct jenom někdo, kdo netuší, kdy se v hospodě dělá útrata. Už zkrácení otvírací doby do deseti večer byla těžká rána pro spoustu hospodských. Do osmi to už nebyla rána těžká, ale do kómatu. A další úplné zavření na tři týdny? Smrt.
A ještě někdo může říct, že do hospod nechodí, tak co. Znám takové hlasy z Brna a samozřejmě nejvíce z Prahy. Lidé, kteří si lebedí třeba bez turistů. Ach, jak naivní tahle radost je. Protože vědí snad, kolik za výrobky továrny, kde pracují, utrácí někdo, jehož příjmy jsou odvislé právě od těch turistů nebo od toho, kolik jsou tržby v nějaké hospodě? Asi ještě víc lidí se tak trochu možná i raduje, že virus postihnul divadla či hudebníky. už jsem to slyšel několikrát: „Konečně jim spadne hřebínek“. Tuší někdo z těch, kdo mají potměšilou radost, jak moc jsou oni závislí na útratách osvětlovačů nebo zvukařů? Že v tomhle odvětví pracují desítky tisíc lidí, že jejich příjmy podmiňují a limitujícím jejich výdaje a tím jde v důsledku o příjmy dalších a dalších?
Posmívat se problémům jiných je dětinské. Průšvih jednoho sektoru dopadne na všechny a když tu vlnu nezastavíme hned na začátku, postihne celý systém.
Naprosto tedy nezpochybňuji rozhodnutí vlády šlápnout na brzdu. Ale co nejdříve musí přijít kompenzace těm podnikatelům, kteří jsou tím vším postiženi.
Roman Onderka
