Vedle parlamentní demokracie je známa i forma vlády shromážděním, kde vládu zpravidla volí parlament a vláda je jeho výkonným výborem. To prosazoval Jean-Jacques Rousseau a chtěli to jakobíni za francouzské revoluce. Právě parlamentní demokracie se od vlády shromáždění odlišuje tím, že vláda není závislá jen na parlamentu, ale je tvořena hlavou státu a potřebuje důvěru parlamentu. Opírá se tedy o dva orgány.
Meziválečné Československo
Československá prozatímní ústava z roku 1918 stanovila, že vládu volí parlament. Novelou v roce 1919 bylo Masarykem prosazeno, že členy vlády jmenuje prezident. Hlava státu nemá povinnost odkývat, co je mu předloženo. Masaryk vyjadřoval své personální požadavky. Žádný premiér nenavrhl kandidáta, o kterém věděl, že s ním prezident nebude souhlasit. Masaryk žádal, aby ministrem zahraničí byl vždy Edvard Beneš. Premiéři se prezidentu podřídili. Komické to bylo v letech 1926-29, kdy Beneš byl ministr a jeho národně socialistická strana byla v opozici.
Ministr spravedlnosti Jaroslav Krejčí a ministr Jiří Havelka (zároveň prezidentův kancléř) byli navrženi předsedou vády Rudolfem Beranem a jmenováni ministry v listopadu 1938 na přání prezidenta Emila Háchy.
Únorový převrat 1948
V únoru 1948 probíhal boj, zda prezident Beneš příjme návrhy premiéra Klementa Gottwalda na rekonstrukci vlády. Gottwald netvrdil, že prezident je povinen jeho návrhům vyhovět. Demokratičtí politici doufali, že prezident odmítne. Že Beneš návrhy přijal, bylo jeho politické rozhodnutí, ne ústavní nutnost. Za nejmenování ministra prezidenta Zemana zažalovali někteří lidovečtí senátoři. Tím popřeli svého zakladatele Jana Šrámka, který jako ministr v únoru 1948 vycházel z toho, že prezident nemá povinnost přijmout Gottwaldovy návrhy. Šrámek se musí na moravském Velehradě v hrobě obracet.
Po únorovém převratu odmítl 16. 3. 1948 Beneš Gottwaldův návrh, aby ministrem zahraničí po smrti Jana Masaryka byl bývalý premiér Zdeněk Fierlinger. Beneš reagoval na Fierlingerovu zradu při převzetí moci komunisty. Gottwald Benešovo odmítnutí akceptoval a navrhl Vladimíra Clementise, kterého Beneš jmenoval.
Naše praxe
Prezident Klaus nevyhověl v červnu 2004 návrhu premiéra Vladimíra Špidly na jmenování Zdeňka Koudelky ministrem spravedlnosti pro zhoršení politické pozice premiéra v jeho sociálně demokratické straně, vláda brzy padla. V říjnu 2005 Václav Klaus podmínil jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví jeho rezignací na post předsedy lékařské komory. Do splnění požadavku jej odmítl jmenovat.
Prezident Miloš Zeman odmítl 23. 2. 2017 ústní návrh premiéra Bohuslava Sobotky, aby jmenoval Tomáše Prouzu ministrem průmyslu a obchodu. Na jaře 2018 odmítl Zeman návrh na ministra zahraničí Miroslava Pocheho a pověřil řízením ministerstva místopředsedu vlády Jana Hamáčka.
Praxe v Evropě
Odmítnutí prezidenta jmenovat ministra se děje i v zahraničí. Slovenský prezident Michal Kováč odmítl jmenovat Ivana Lexu na návrh premiéra Vladimíra Mečiara ministrem v listopadu 1993 slovy: „Pán Lexa nesplňuje předpoklady na výkon funkce a protože ho poznám osobně, nemá ani moji osobní důvěru.".
V květnu 2001 nevyhověl slovenský prezident Rudolf Schuster návrhu předsedy vlády Mikuláše Dzurindy pověřit řízením Ministerstva vnitra premiéra, ale pověřil ministra spravedlnosti Jána Čarnogurského. V listopadu 2011 premiérka Iveta Radičová navrhla po odvolání ministra obrany do této funkce dalšího kandidáta z téže strany Svoboda a spravedlnost. Prezident Ivan Gašparovič odmítl straně ministerstvo ponechat a pověřil jeho řízením premiérku.
V březnu 2018 slovenský prezident Andrej Kiska odmítl akceptovat návrh na jmenování vlády předložený Peterem Pellegrinim, jehož pověřil sestavením vlády, pro nesouhlas s nominací Jozefa Ráže ml. na ministra vnitra. Pellegrini navrhl jiné obsazení ministerstva.
V Německu odmítl prezident Theodor Heuss roku 1953 návrh kancléře Konrada Adenauera jmenovat ministrem spravedlnosti Thomase Dehlera. Kancléř předložil návrh jiný, který prezident přijal. Rakouský prezident Thomas Klestil odmítl roku 2000 jmenovat dva ministry za stranu Svobodní, navrhované kancléřem Wolfgangem Schüsselem. V rakouské právní teorii je shoda, že prezident není povinen vyhovět návrhu kancléře na jmenování ministra.
V květnu 2018 odmítl italský prezident Sergio Mattarella jmenovat odpůrce eura Paolo Savonu ministrem financí. Premiér Giuseppe Conte se pak vzdal funkce. Prezident v rozporu s vítězi voleb pověřil sestavením vlády Carla Cottarelliho. Ten neuspěl a znovu byl pověřen sestavením vlády Conte, který dohodl s prezidentem kompromis, kdy Savona se nestal ministrem financí, ale ministrem pro evropské záležitosti.
Tandem prezident-premiér
Má-li premiér podporu prezidenta, může dosáhnout stabilního vládnutí bez ohledu na roztříštěnost Poslanecké sněmovny. Předseda vlády ministry navrhuje, ale prezident je jmenuje. Bez prezidentova souhlasu se nikdo ministrem nestane. To je v souladu s principy parlamentní demokracie, naší i evropskou ústavní praxí.
