Pořádat nebo podporovat hromadné sbírání prostředků na pořízení zbraně či střely, která má být použita proti civilním cílům, není pouhým morálním omylem — je to v rozporu s právními pravidly veřejných sbírek v ČR. Zákon o veřejných sbírkách jasně vymezuje, že sbírky mají sloužit veřejně prospěšnému účelu (humanitární, charitativní, vzdělávacímu apod.) a nelze je využít k účelům, které jsou v rozporu s bezpečností nebo veřejným pořádkem. Financování zbraní mířených na civilisty takovým účelům odporuje.
Stručně řečeno: každý, kdo se účastní takové „sbírky“, nepřispívá k ochraně života — naopak, spoluvytváří mechanismus, který směřuje k jeho zničení. Oběťmi budou opět nevinní lidé: rodiny, děti, senioři — civilisté, kteří nemají nic společného s vojenskými rozhodnutími. Vybrané peníze proto nejsou „pomocí“, ale prostředkem k páchání násilí.
Trestněprávní riziko je reálné a vážné. Poskytování finanční nebo materiální podpory k páchání teroristických trestných činů nebo k činům směřujícím proti civilnímu obyvatelstvu může být v ČR kvalifikováno jako financování terorismu a související trestné činy; zákon obsahuje konkrétní skutkové podstaty, které takové jednání postihují. To není teoretická možnost — je to zákonná hranice, za jejímž překročením hrozí tresty.
K tomu se přidává režim regulace a obchodu se zbraněmi: nakládání s vojenským materiálem, dovoz, převod či držení systémů dlouhého dosahu podléhá licencím a přísným kontrolám; nelegální obchod nebo obcházení těchto pravidel by mohlo přinést další trestněprávní a administrativní sankce. Sbírka, která obchází tyto postupy, se tak může snadno stát zdrojem právních žalob i mezinárodních sporů.
Eticky je to ještě ostřejší: pojmenovat zbraň po člověku — žijícím či zesnulém — a využít jeho jména jako symbolu násilí je zneuctěním památky a záměrným přeměněním odkazu na nástroj zkázy. Památka si zaslouží úctu, ne zneužití k ospravedlňování vraždění.
Co s tím dělat teď? Prvním krokem musí být okamžité zastavení toku peněz na jakékoli aktivity, které směřují k pořízení nebo nasazení zbraní proti civilistům, a vyšetření odpovědnosti pořadatelů a mezičlánků. Media, úřady, dárci i veřejnost musí trvat na transparentnosti a na tom, aby se prostředky vracely a aby byly vyšetřeny všechny možné trestní aspekty. A konečně: prostředky veřejné solidarity je třeba i nadále směrovat tam, kde zachraňují životy — do nemocnic, na lékařskou pomoc, na humanitární a rehabilitační programy.
Tato kauza není otázkou strategie nebo vlastenectví. Je to rozhodnutí mezi životem a smrtí, mezi zákonem a jeho obcházením, mezi důstojností a hanbou. A pokud chceme zůstat společností, nelze dovolit, aby se ctnosti sbližování a pomoci proměnily v nástroje vraždy.
