Nejsem politik profík, co umí nahodit fasádu a říkat prázdné věty. Hledám vnitřní sílu, srovnávám se s tím. Jako demokrat vím, že musím respektovat vůli vyjádřenou ve volbách, což ale vůbec neznamená, že jsem s ní smířená.

Vim, že mým úkolem je vrátit naději těm tisícům lidí, co mne nebo nám vyjádřili důvěru! Naději, že musí mít smysl chovat se slušně - nehajlovat, nelhat, nebýt sprostý, pomáhat napadené zemi, respektovat pravidla. Ale taky vím, jak to bude těžké - budoucí vládní koalici pravda nezajímá, argumenty na ně nefungují, pojedou si svou písničku, až nám bude hanba. Teprve až dohraje ten jejich flašinet, uvidíme tu spoušť. A my pak ten marasmus zase budeme spravovat, jestli nás zatím neprodají nějakýmu holdingu z východu…

Ne, nezměnila jsem na ně názor jen proto, že vyhráli volby. Nevěřím jim nos mezi očima, natož to, že jim záleží na této zemi. Nejsem s jejich vítězstvím smířená. Což je asi dobře. Protože tím pádem taky nejsem připravená uhnout z toho, co jsem vám říkala na těch náměstích. Vím taky, že se cítíte často podobně. Tak navrhuji následující - prostě si to přebolíme a pak už nepolevíme. Je nás hrozně moc a nedáme jim to zadarmo. Ani píď! Ani píď našich hodnot, ani píď ukrajinské půdy russákům!

Jen mi dejte pár dní, než se vyležím z dlouho přecházeného nachlazení, které mne doběhlo a budu zpět ready jít do křížku za správnou věc.

Zvolili jsme dvakrát Zemana, přežili jsme, i když jsme se styděli. Budeme se stydět zas, ale přežijeme.