Jenže na rozdíl od zdravotníků a ekonomů nepožívají učitelé společenské úcty a uznání, o finančním ohodnocení jejich práce raději nemluvě. A když k tomu připočteme, že je zaměstnavatel „najímá“ jen na školní rok a o prázdninách z nich účelově dělá nezaměstnané, je míra prestiže pedagogických pracovníků a respektu k nim celkem jasná.

Učitelské povolání je proto více „posláním“ než jiné profese. A to i v případě, že kantor nemá ve třídě potomka bohatých rodičů, který mu vmete do očí výši svého kapesného, převyšujícího nebožákův celoměsíční příjem. Učitel zkrátka musí častěji než jiní pokládat na misky vah lásku k profesi a její ocenění.

Za konci tunelu pedagogické rezignace však bliklo malé světýlko: novela zákona o pedagogických pracovnících by měla zakázat desetiměsíční smlouvy s učiteli. Tím by učitelé získali alespoň relativní jistotu smlouvy na dobu neurčitou.

Chvályhodný nápad; stát, který nechce mít další generaci polovzdělanců, postupně mířících k primitivismu, by se měl o kantory lépe starat a vrátit povolání společenskou prestiž (navzdory tomu, že část pravicových poslanců považuje řešení problému zákonem za zbytečné). Jenže takový nápad měl přijít už mnohem dříve, když se v moři tržního hospodářství začali nešťastní kantoři topit. Protože nezabráníme-li odlivu kvalitních lidí ze školství do jiných oborů, čeká nás pokles úrovně vzdělávání. Místo argumentů moudrých pedagogů by pak mohla být jediným účinným výchovným prostředkem zas jen rákoska.