Stačila k tomu zveřejněná interpretace části mého téměř dvouhodinového rozhovoru s redaktorem Parlamentních listů na celou řadu témat (jen tak pro úplnost dodávám, že neautorizovaná – ale to není zas tak podstatné). Obdržel jsem a stále dostávám na onen text řadu názorů, některé negativní, jiné pozitivní (těch je podstatně více – ale to také není zas tak podstatné). Tyto reakce, ale především dění posledních dnů, při kterém eskalují dlouho neřešené problémy spočívající ve vztazích mezi majoritní společností a některými okrajovými skupinami, způsobily, že se mi v hlavě zrodila myšlenka na určitou osobní inventuru. Inventuru bez jakýchkoli zásahů zvenčí, tj. bez krácení, doplňování, přeskupování a kombinování myšlenek, komentování, připojování různých nadpisů apod.

Když jsem dříve slyšel slovo rasista a rasismus, bylo to vždy spojeno s nepříjemným mrazením. Asi za to mohly informace o chování některých autoritativních režimů proti konkrétním skupinám obyvatel (v minulosti a bohužel i nyní). Evropa má svoji vlastní negativní zkušenost s nacistickým běsněním, ale i to, co probíhalo v Americe vůči černošskému obyvatelstvu, čeho jsme byli a stále ještě jsme svědky v některých afrických zemích, ale i rasistické genocidy v zemích Asie, nemohly a nemohou žádného rozumného člověka nechat klidným. Samozřejmě ani mně. V české kotlině jsou ale tato hrozná slova stále více spojována s prachobyčejným vyjadřováním antipatií k nepřizpůsobivým spoluobčanům. Je to rasismus?

Nikdo neprotestuje proti početné komunitě Vietnamců, kteří nám od „nevidím do nevidím“ nabízí (bohužel leckdy nekvalitní) čínské výrobky, ale jsou často jedinými, u kterých po zavírací době ostatních prodejců můžeme nakoupit i základní potraviny (díky jim za to). Krom toho, že nám někdy tady pěstují a prodávají marihuanu či jiné drogy a také s placením daní je to u nich na pováženou, v podstatě nejsou s nimi problémy a nikdo proti jejich přítomnosti neprotestuje. Posílají děti do školy a ty patří mezi úspěšné studenty, netropí výtržnosti a neobtěžují okolí. A především od nás nechtějí žádné úlitby a nezatěžují náš sociální systém.

Nikdo také nepořádá akce proti Ukrajincům, kteří zde převážně na stavbách vydělávají, aby uživili své rodiny zanechané doma. A to, že pracují často tzv. “na černo“, není ani tak problémem jejich, nýbrž jejich zaměstnavatelů a příslušných státních orgánů. A to, že se někdy večer na ubytovnách s prominutím „ožerou“, není také důvod jít kvůli nim do ulic. Stejně tak nám nevadí ostatní příslušníci jiných národů, ať již zde studují, pracují nebo jen tak žijí. A stejně tak nedáváme naprosto najevo jakékoli své „rasistické“ postoje při návštěvách cizích zemí.  Kdybychom ale byli těmi skutečnými rasisty, tak by naše postoje k nim musely být asi zcela jiné. Nebo se mýlím?

Takže „rasismus“ po česku je tak trochu něco jiného. Jako každá společnost se (bohužel) potýkáme s řadou patologických projevů chování. Jedním z nich je kriminalita, pak tu máme stále větší problém s drogovou závislostí, určitým fenoménem posledních let je pak bezdomovectví, agresivita a výtržnosti některých sportovních „pseudofanoušků“ a samozřejmě pak sociální a kulturní nepřizpůsobivost spojená velice často a tak nějak bohužel již asi i automaticky s parazitováním na našem relativně benevolentním sociálním systému (samozřejmě benevolentním jak vůči komu).

Určitě nám vadí kriminalita, ta na ulicích, ale i ta prováděná v „rukavičkách“ ve vyšších kruzích. Policie, státní zastupitelství i soudy sice v tom něco činí, ale určitě ne vše, co bychom od nich právem očekávali. Ale do ulic kvůli tomu nejdeme. Feťáků se štítíme a někdy i bojíme, protože při své duševní vypatlanosti jsou schopni vědomě či nevědomky ohrozit i své okolí. Ale také nás to nežene na náměstí, pouze někdy s údivem sledujeme, že namísto represe jim z peněz daňových poplatníků dodáváme injekční stříkačky apod. Na bezdomovce (pakliže nás momentálně s něčím neobtěžují – což je ale skutečně málokdy) pohlížíme útrpně a často s lítostí. A nikoho by nenapadlo jít proti nim nějak a někam protestovat. Pouze občas nějakého blbce napadne, jak jednoduché je jim ublížit. Chování oněch „fanoušků“ sice frontálně odsuzujeme a policie proti nim zasahuje snad již automaticky, ale veřejnost tomu opět spíš jen tak pasivně přihlíží. Chování našich nepřizpůsobivých spoluobčanů nás ale dokáže zvednout ze židle. Proč? Je to něco nového nebo to má hlubší kořeny? A je to rasismus?

Vzhledem k rozsáhlosti textu, který se postupně v mé hlavě rodí, rozdělil jsem jej na tři části. Tuto úvodní, na ní navazující úvahu nad tím, kdo vlastně oni „nepřizpůsobiví“ jsou a kde se to v nich vzalo a bere, a zakončím to uvedením některých excesů, které byly a jsou možná těmi „startéry“ současných událostí na ulicích a náměstích. A chce-li někdo jakkoli hodnotit mé postoje, má a bude tak mít v rukou jasné a konkrétní formulace mého postoje k této otázce. A může mě za ně pochválit. Může mě za ně vynadat, může mě za ně žalovat. Každý dle libosti a gusta.

Miroslav Krejča

červenec 2013