Zatímco část lidí žila důstojně, někteří i v luxusu, jiní bydleli v koloniích z prken, bez uhlí, bez vody. Rozdíly tedy byly značné. V arktické zimě 1929 mrzly děti, úmrtnost v Praze vyskočila o desítky procent a stát to bral jako „nešťastné poměry“, ne jako selhání systému. To není propaganda, ale tyto informace přinášely dobové noviny.

Když se řekne socialismus, někdo hned vytáhne lágry, Jáchymov, represe apod. Ano, to byly zavrženíhodné zločiny a nelze je jakkoliv omlouvat. Ale redukovat celý socialismus jen na tyto zločiny je stejně nepoctivé, jako líčit první republiku jen jako idylu. Socialismus se pro mnohé stal odpovědí na bídu, nezaměstnanost a bezmoc pracujících. V SSSR po říjnové revoluci nezačal ráj, ale začala se systematicky budovat infrastruktura, elektrifikace, železnice, školy, zdravotnictví. Země vyšla z carské zaostalosti a války, to je kontext, bez kterého se nedá soudit.

To, že někdo z našich předků prožil první republiku „bez úhony“, neznamená, že tak žili všichni. Historie není výčtem osobních štěstí, ale pohledem na celek. A ten celek zahrnoval i lidi, kteří v mrazech umírali, protože neměli majetek ani hlas.

Dnes máme svobodu slova. A je dobře, že můžeme kritizovat jak minulý socialismus, tak současný kapitalismus. Systémovou kritiku současného režimu se minulá vláda ale rozhodla raději kriminalizovat. Jen bych tedy byl opatrný s idealizací. I dnes se potýkáme s problémy, jakými je pracující chudoba, nedostupné bydlení a rekordně nízká porodnost. Oběti jen nejsou tak viditelné.

Smyslem téhle debaty není přepisovat dějiny. Smyslem je připomenout, že sociální spravedlnost nebyla v první republice samozřejmostí. A že myšlenka solidarity a důstojného života pro všechny není žádné „svinstvo“, ale legitimní požadavek i dnes.