Ve školství jsem strávila velkou část svého profesního života. Právě proto mě v posledních týdnech velmi znepokojilo dění kolem testování žáků základních škol. Původně mělo jít o ověřování znalostí z matematiky a českého jazyka. Takové testování samo o sobě není ničím výjimečným. Školy potřebují vědět, jak si děti vedou, kde mají rezervy a jak lze výuku zlepšovat.

Jenže vedle samotných testů se objevily také otázky, které s matematikou ani českým jazykem nesouvisely. Otázky zaměřené na psychickou pohodu dětí, jejich rodinné prostředí nebo osobní pocity. A právě zde byl podle mého názoru překročen limit, který by stát překračovat neměl.

Není divu, že mezi rodiči vyvolala celá záležitost silnou vlnu nevole. Mnozí se začali oprávněně ptát, proč mají jejich děti v rámci školního testování odpovídat na otázky týkající se soukromého života. K čemu mají taková data sloužit? Kdo k nim bude mít přístup? Jak budou vyhodnocována? A proč vůbec vznikla potřeba podobné informace shromažďovat?

Jsem ráda, že se celý proces nakonec zastavil. Ministr školství zasáhl a Česká školní inspekce následně přiznala, že účel dotazníků nebyl dostatečně vysvětlen školám, rodičům ani samotným žákům. Část získaných údajů zaměřených na socioekonomické podmínky a duševní pohodu dětí má být odstraněna.

Tím však podle mého názoru problém nekončí.

Nejde totiž pouze o selhání komunikace. Některé věci nelze omlouvat tím, že byly špatně vysvětleny. I kdyby byla komunikace dokonalá, stále zůstává nezodpovězena základní otázka: proč se podobné otázky vůbec staly součástí školního testování?

Škola má především vzdělávat. Má děti rozvíjet, podporovat jejich schopnosti a vytvářet bezpečné prostředí pro jejich růst. Nemá se stávat nástrojem pro zjišťování citlivých informací o rodinném zázemí nebo psychickém rozpoložení žáků pod záminkou testování vzdělávacích výsledků.

Za zvlášť znepokojivé považuji, že vznik podobného dotazníku vůbec prošel schvalovacím procesem. Ještě závažnější je skutečnost, že si zřejmě dlouhou dobu nikdo neuvědomoval, jak citlivé informace jsou po dětech požadovány a jak oprávněné obavy to může vyvolat mezi rodiči.

Děti nejsou čísla v tabulce. Nejsou statistická položka ani materiál pro sociální experimenty. Každé dítě má právo na ochranu svého soukromí a každý rodič má právo vědět, jaké informace o jeho dítěti stát shromažďuje, proč je potřebuje a jak s nimi nakládá.

Jako bývalá učitelka navíc dobře vím, že důvěra mezi školou a rodinou patří k nejdůležitějším pilířům vzdělávání. Buduje se dlouhé roky, ale ztratit ji lze velmi rychle. A právě podobné kroky důvěru rodičů ve školský systém oslabují.

České školy dnes potřebují něco úplně jiného. Potřebují stabilitu, kvalitní výuku, podporu učitelů, respekt k rodičům a bezpečné prostředí pro děti. Nepotřebují další experimenty, nové formuláře ani sběr citlivých údajů, které se vzděláváním přímo nesouvisejí.

Jsem proto ráda, že se proti celé věci ozvali rodiče, učitelé i další lidé z praxe. Právě jejich aktivita vedla k tomu, že byl tento pochybný postup zastaven. A my v SPD uděláme vše pro to, aby se podobná situace už neopakovala.

Ochrana dětí, právo na soukromí a respekt k rodině totiž musí být vždy důležitější než jakýkoliv sběr dat, byť prezentovaný jako dobře míněný.