Ing. Ivo Bezecný

mimo zastupitelskou funkci
  • KDU-ČSL
  • Židenice
  • školství
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 0,15. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

19. 11. 2019 13:22:56

Není samet jako samet

Není samet jako samet

Dvě země, dva osudy. My jsme si připomněli 30 let od sametové revoluce, Zimbabwe si asi nepřipomíná zítřejší výročí úmrtí posledního rhodeského ministerského předsedy Smithe. Odraz našeho štěstí a zimbabwské bídy.

 Dvě výročí, dvě cesty, dva osudy. V neděli jsme si připomněli 30. výročí od počátku zásadních politických a ekonomických změn v České republice, tzv. sametové revoluce. 20. listopadu si připomeneme dvanácté výročí úmrtí hrdiny druhé světové války, letce RAF a posledního ministerského předsedy Rhodesie, Iana Douglase Smithe. Česko a Rhodesie, dnešní Zimbabwe. Dvě země jdoucí opačným směrem. Dvě země, z nichž jedna se z okovů nesvobody osvobodila, zatímco druhá k nim byla pevně přikována. Dvě země, z nichž v jedné končí jídlo v popelnicích, zatímco ze druhé musí lidé odcházet, protože po letech rhodeského nadbytku a hojnosti nemají v zimbabwské přítomnosti co jíst.

My se máme se dobře. Dokonce jsme se lépe nikdy neměli, dozvídáme se z médií. Určitě nemá smysl přesvědčovat sami sebe o lepším životě porovnáváním počtu koupených košil a televizorů z měsíčního příjmu (byť v případě lůzrů, jako je autor tohoto příspěvku, směřujících spíše k Šibíkovým a Palánovým šumavským samotářům než alespoň k zajištění důstojného života, by takové srovnání nemuselo vyznít dvakrát přívětivě) jak nás k tomu vedou některé sdělovací prostředky. I bez těchto materiálních přepočtů a kalkulů jsem rád, že žiji v politickém systému, v jakém žiji, že se nemusím bát za své názory a přesvědčení, a že mohu někde ve větší a jinde v menší míře sám rozhodovat o směru svých dalších kroků. Je to štěstí a radost, jehož velikost a význam oceníme a pochopíme jen tehdy, srovnáme-li se s osudy lidí nebo zemí, kterým se takových výdobytků a svobody nedostává nebo které o základní lidská práva díky svým „národním“ vládám přišly. I se svým šatníkem tří sak a pár obnošených košil pamatujících dávno zaprášené doby chvilek slávy se mohu cítit šťastněji a bezpečnější než třeba ti, kteří si dovolili porazit ve svém volebním okrsku současného zimbabwského prezidenta Mnangagwu, aby vzápětí čelili polití benzínem a nevzpláli jako pochodeň jen proto, že se útočníkům nepodařilo zažehnout sirku.

Takovou zemí je pro změnu bývalá Rhodesie. Zapomeňme na komunistickou a levicovou propagandu období studené války, jejímiž klíčovými slovy, pokud šlo o tuto zemi, byly rasismus a apartheid. Kdo chápe poválečné vyhnání Němců (byť s ním nemusí souhlasit jako s nejhorším ze všech možných řešení) ve smyslu prevence před opakováním neblahých předválečných i válečných zkušeností, asi pochopí podobnou opatrnost a nedůvěru bílé menšiny, která žila v daleké kolonii na africkém veldu, vůči rostoucí agresivitě a teroru většinového afrického obyvatelstva, jehož jedinou touhou bylo drancovat a ničit. Ne všichni bílí nebo jejich bezprostřední potomci ještě v padesátých a šedesátých letech minulého století zapomněli na masakry osadníků ve dvou matabelských válkách konce 19. století, na jejichž obětech a pomnících byla budována prosperující a svobodná společnost rhodeského státu. A bez výjimky všichni, včetně rádoby pokrokových kruhů v Evropě a ve světě, už mohli v přímém přenosu pozorovat řádění Hastingse Bandy a Kennetha Kaundy v severních provinciích bývalé britské středoafrické federace, Malawi a Zambii. Právě tyto ukázky tzv. „afrického způsobu vládnutí“, doplněné ještě zradou a pokrytectvím mocností v případě secesionistické Katangy a naprostou ztrátou soudnosti mateřské země v případě podmínek pro udělení nezávislosti v rámci Britského společenství národů, vedlo k pádu rhodeského ministerského předsedy Winstona Fielda a nástupu konzervativního farmáře a válečného hrdiny Iana Smithe. Tak jako britský úřadující ministerský předseda Boris Johnson slíbil Britům dokončení brexitu, postavil Ian Smith svůj program vládnutí na získání nezávislosti. Jak se povede Johnsonovi sledujeme, Ian Smith svému slibu dostál. Poté, kdy nemohl přistoupit na požadavky mateřské země na větší zajištění přístupu k vládním funkcím představitelů africké většiny (v 65 členém parlamentu měli Afričané 15 míst), na základě provedeného referenda oprávněných voličů jednostranně vyhlásil nezávislost Rhodesie na Spojeném království.

Skutečností je, že stejně jako Hendrik Verwoerd v Jižní Africe zvolil i Smith politiku apartheidu, to je odděleného soužití ras. Účelem této politiky bylo nezávislé zajištění materiálních a kulturních potřeb pro Evropany a Afričany s tím, že podíl Afričanů na politické správě země se měl postupně zvyšovat s jejich rostoucí vzdělaností, růstem majetku a růstem blahobytu. Asi by na tom nebylo nic tak špatného (viz oddělené soužití bílých a Romů u nás nebo dobrovolná separace přistěhovalců, a to nejen arabských, v západních zemích), pokud by tato politika nebyla právně institucionalizována. Její institucionalizace vedla k odmítání Smithova režimu nejen v Africe, ale i levicově orientovaném světovém společenství.

Faktem ovšem zůstává, že období Smithovi vlády bylo obdobím nejvýraznější prosperity všech občanů země v jejích dějinách. Perfektně organizované a na nejmodernějších technologiích založené  zemědělství vedlo k vysokým přebytkům potravin, které se vyvážely nejen do sousedních hladovějících afrických zemí. „Rasistické“ hovězí živilo Zambii, Malawi, Angolu i Mozambik. Zdravotnictví v Rhodesii patřilo k dobrému západnímu průměru a ráda ho využívala i elita sousedních národních diktatur. Kvalita školství se zvyšovala, byla zavedena povinná školní docházka. Byl zaveden systém ochrany přírody, vznikaly národní parky s doprovodným důrazem na kvalitní užití volného času občanů.

A tak zatímco naše země úpěla pod kuratelou komunistické diktatury, sovětské okupace a všeobecného nedostatku od lidských práv až po toaletní papír, Ian Smith vládl relativně svobodné, hospodářsky a technologicky vyspělé africké demokracii, která mohla být vzorem pro většinu ostatních zemí nejen na africkém kontinentu.

Všechno má svůj počátek a konec. Někdy jsou přelomová období spojená s vysvobozením, jindy s úpadkem. První kosa na kámen padla v Rhodesii. V roce 1980 „sametově“ přebírá moc africká většina a nastupuje napřed bestiální teror a později naprostý hospodářský kolaps a zhroucení všech funkcí státu kromě funkce represivní.

My jsme měli větší štěstí a vydali se opačným směrem. Ve chvíli, kdy podobný hospodářský kolaps a zhroucení už asi nebyly daleko, nás „sametová revoluce“ devět let po té rhodeské odpíchla na opačnou trajektorii vývoje, na cestu od represe a úpadku ke svobodě, demokratickému vládnutí a spolurozhodování o vlastním bytí a osudu.

Nebudu opakovat všechna slova a dojetí, které jsme v uplynulých dnech z různých úst slyšeli nebo četli v médiích Snad jen to, že je opravdu pěkné žít nyní a žít u nás doma.

Připomenu spíše některá slova z druhé strany, ze strany, kráčející opačným směrem. „Lidé v Zimbabwe, černí lidé, mě zdravili po celou dobu, kdy jsem tam žil, a říkali mi, jak daleko lépe se měli za starých časů,“ řekl Ian Smith v interview s novinářkou Heidi Holland v srpnu 2005 v penzionu pro seniory blízko městečka Saint James v Jižní Africe. „Vidíte, říkal jsem vám to“, opakoval také Ian Smith ve stejném rozhovoru formulku, kterou vyslovil už 7 let předtím a která materializovala předpověď, kterou nastínil ve své autobiografii vydané v roce 1997. „Rodiče si zoufají, že jejich největším problémem jsou hladové děti. Děti chodí spát s prázdným žaludkem. To je něco, co nikdy nebylo, dokud se Mugabe nedostal k moci“, říká Ian Smith ve stejném rozhovoru (citace z Heidi Holland: Dinner with Mugabe).

Dvě země, dvě sametové revoluce, řada osudů, spousta cest. Ať už si o dnešku myslíme cokoliv a ať už je naše nostalgie po minulosti jakákoliv, není pochybnosti o tom, že námi zvolená cesta je daleko správnější, lepší a bezpečnější než cesta, po níž nedobrovolně kráčí Zimbabwe. „Já vám to říkal“, jsou slova Iana Smithe, jehož varování však příliš „korektní“ svět pod těžkou dekou studené války a levicové euforie neslyšel. 

Do Čech přijde svoboda, až bude svatořečena Anežka česká, říká jedno proroctví. Naplnilo se.

„Afričané zatím nejsou natolik zkušení, aby mohli sami vládnout“, říkal Ian Smith, když bránil svoji cestu k demokracii v Rhodesii. Naplnilo se.

Dvě země, dva osudy. My máme svobodu volby. Lidé v Zimbabwe si vybírat nemohou. Nám ani menší počet košil a televizorů nemusí bránit ve šťastném a spokojeném životě, lidé v Zimbabwe jsou často vděčni za pouhý banán k večeři. U nás se už za názory nezavírá. V Zimbabwe je stále dobré mít se na pozoru. Není samet jako samet.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout