Děkuji za slovo, paní místopředsedkyně, vážený pane ministře, vážení kolegové, kolegyně. Dovolte mi několik poznámek, spíš v závěru potom otázek k tomuto senátnímu tisku č. 143, o elektronických komunikacích. Nejprve z mého senátorského pohledu.
Parlament se několik měsíců před volbami nachází, řekl bych, ve schizofrenní situaci. Vládní koalice se až hystericky snaží na poslední chvíli protlačit návrhy zákonů, které by mohly mít vliv na volební výsledky, stranou zůstává jak zdravý rozum, tak odpovědnost za to, co takto horkou jehlou šitá legislativa může přinést. Samozřejmě, existuje i druhé, mnohem pragmatičtější vysvětlení pro takový spěch, abych nebyl pokládán za naivku, a tím je potřeba na poslední chvíli splnit s končícím magnátem možná sliby lobbistům.
K tomu prvnímu vysvětlení patří například novela školského zákona a kariérní řád, který nakonec po vrácení Senátem neprošel ani v původní verzi znovu sněmovnou. Tady je mimochodem jeden z důvodů, proč má Senát zatím svoji nezastupitelnou úlohu v našem ústavním pořádku. Když už nic jiného, tak je to pojistka zdravého rozumu.
Tím druhým příkladem je projednávaný tisk č. 143. K potřebné novele činnosti Českého telekomunikačního úřadu a posílení ochrany spotřebitele, kterým bych svůj hlas, je však přilepeno něco zcela podivného, aspoň pro mě, co nelze ani přejít, ani, myslím si, napravit pozměňovacím návrhem. Nejsem proti pokroku v oblasti televizního vysílání, ale s novou technickou normou totiž souvisí vynucená výměna, tedy nové nákupy drtivé většiny televizorů a set-top boxů v domácnostech. Odhad je, že to rodinné rozpočty přijde na cca 5 mld. Kč. Zdůvodnění je, že Česká televize bude vysílat zahraniční programy i v původních jazykových verzích. Nikdo už neříká, že toto lze i za současné situace. Horší ale je, že se na novém systému DVB-T2 zatím neshodly samotné televize v České republice. Nejsilnější televize skupiny Nova odmítá přistoupit na DVB-T2 a poukazuje na snížení kvality signálu i jeho dostupnosti divákům. Vzhledem k typickému profilu české a moravské krajiny si totiž budou muset pro tento systém dostavět nové vykrývače.
A teď je celá řada otázek, které bych potom, pane ministře, uvedl nakonec v souhrnu. Kdo je bude financovat? Ministerstvo průmyslu? Česká televize? Z čeho, když už dnes reprízované pořady na programu České televize přesahují 50 procent? Programovou záchranou budou další reprízy zahraničních programů, tentokrát v původní verzi? Takže kdo to bude stavět? Nebudou to nakonec muset být obce? Jak je možné, že tak zásadní technické změny s dopady do rodinných a možná i obecních rozpočtů nejsou vydiskutovány mezi samotnými televizními organizacemi a výstup nebude jednotný? Stačí vzpomenout na digitální vysílání, co vše se na nejrůznějších úrovních muselo vyjasnit a vydiskutovat. Tady je to pouhý přílepek.
Není důvodem pro tento přílepek těch skrytých 11 miliard, o kterých se hovoří, které dostane firma České radiokomunikace? České radiokomunikace jsou mimochodem české jen podle názvu. A zase několik otázek. Kdo je tedy konečným a transparentním vlastníkem tohoto daru? Není to zakázaná veřejná podpora? Jak je to s notifikací celého procesu? Proč se tak spěchá? Kde jsou zásady ohledně jasných vlastnických vztahů, pokud s takovými soukromými firmami obchoduje stát? Ale to není ještě vše. Proč právě to nejhorší z možných technických řešení DVB-T2, když okolní země používají i jiná řešení. Kde je evropský unifikační pohled? Proč takový spěch, když konkrétně v tomto směru nemusíme žádné evropské nařízení plnit?
Dovolte mi na závěr této otázkové záplavy další a širší pohled. Napříč politickým spektrem se shodujeme na tom, že bezpečnostní situace ve světě se zhoršuje. V zásadě se také shodujeme na tom, že páteřní hospodářská infrastruktura by měla být pod kontrolou státu. Ale tou infrastrukturou vidíme optikou minulosti hlavně vodovody a energetiku.
Dnešní svět a fakticky totální přechod na elektronizaci státní správy však do popředí staví strukturu přenosu dat. A tady jsou klíčovým hráčem České radiokomunikace, provozovatel a vlastník strategické spojovací infrastruktury v ČR, o kterých nikdo neví, komu patří.
A kdo eventuálně může rozhodnout, co se ve vypjaté situaci vypne, nebo nevypne? Poslední moje otázka dnes zní: Není nejvyšší čas zanalyzovat situaci v oblasti technického zajištění přenosu dat, včetně televizního a rozhlasového vysílání? Není opravdu čas, tak jako například v Německu, ve Francii nebo ve Velké Británii, na seriózní debatu o národní satelitní platformě, která bude pod přímou kontrolou státu nebo státní či veřejnoprávní instituce?
Nejsem si jist, zda odpověď, když to shrnu, na pět základních okruhů otázek dostanu dnes, nebo možná až po volbách, přesto je připomenu.
Zaprvé, kdo bude financovat dostavbu nových vykrývačů? Zadruhé, kdo bude konečným a transparentním vlastníkem daru státu ve výši cca 11 mld. Kč? Zatřetí, jak je to s notifikací celého procesu? Začtvrté, proč technické řešení DVB-T2, když okolní země používají jiná řešení, a kde je evropský unifikační pohled? A poslední tedy otázka: Nebylo by vhodnější vést serióznější debatu o národní satelitní platformě, která bude pod přímou kontrolou státu?
