Rok 2025 měl být podle mnoha ministerských prohlášení rokem restartu a růstu české ekonomiky.

Realita? Průmyslová výroba v lednu znovu poklesla, už poněkolikáté v řadě. Tisíce zaměstnanců byly propuštěny, stovky podniků vyhlásily insolvenci. Ztratili jsme klíčové odběratele v Německu, naši konkurenceschopnost v Evropě, a co je nejhorší – ztratily jsme důvěru těch, kteří zde desítky let budovali průmyslové zázemí této země.

Důvod? Jsme drazí. Jsme nekonkurenceschopní. Nejen kvůli drahé práci, to není to hlavní,
ale i kvůli neschopnosti modernizovat, inovovat, adaptovat se a nabídnout něco víc než jen levnou výrobu polotovarů pro německé montovny.

Energie u nás jsou nejdražší v Evropě, digitalizace pokulhává, stát selhává v podpoře exportních strategií. Vláda místo konkrétních kroků pořádá nesmyslné kulaté stoly, tiskové konference a semináře – všechno s nulovým efektem.

Zatímco ostatní země motivují a lákají a podporují všechny potenciální domácí investice, podporují nové technologie a chrání své průmyslové základny, naše vláda mlčí.

Mlčí k zavřeným podnikům, mlčí k tisícům rodin bez příjmu, mlčí k rostoucímu strachu podnikatelů, že další měsíce nepřežijí. Česká republika ztrácí postavení průmyslového srdce Evropy a nikdo nahoře se ani neptá, proč.

Z kolabujícího průmyslu se stal jen další bod ve vládní excelové tabulce.

Ale pro lidi „tam dole“ – zaměstnance, podnikatele, dodavatele –  to neznamená jen anonymní čísla. Je to konec jejich práce, jejich firem, jejich budoucnosti.

Kolik továren ještě musí skončit, kolik firem musí zkrachovat a kolik výpovědí se musí rozdat a rozeslat, než někdo pochopí, že jsme u zdi?

Vládo, probuď se. Jestli ne teď, pak už možná nebude koho zachraňovat.

Anebo raději odejdi, zabal to a přenech místo těm, kteří budou pracovat ve prospěch České republiky.