Pokud Evropa neotočí kurz, USA ze Severoatlantické aliance odejdou dříve či později – ne z nevděku, ale z nutnosti. NATO by se tak zapsalo do dějin jako historicky první aliance, která nepadla pod útokem nepřítele, ale pod tíhou vlastní hodnotové zrady.
NATO bylo od svého vzniku chápáno jako něco víc než jen vojenský obranný pakt. Šlo o společenství států spojených sdílenými hodnotami, nikoli pouze zbraněmi a smlouvami. Svoboda jednotlivce, demokracie, vláda práva a odpovědnost vůči vlastním občanům tvořily základ, na němž transatlantické spojenectví stálo. Dnes však právě tento hodnotový základ v Evropě, zejména v její západní části, zjevně slábne, a s ním i samotný smysl aliance.
Jedním z hlavních faktorů tohoto úpadku je masová a dlouhodobě nezvládnutá migrace z hodnotově zcela nekompatibilních regionů, která nebyla provázena důslednou integrací ani ochranou evropských norem. Nejde o jednotlivce, ale o politické selhání systému, který otevřel hranice bez jasných pravidel a bez vůle trvat na respektu k základním principům západní společnosti a křesťanské civilizace Místo integrace vznikají paralelní společnosti, v nichž slábne vymahatelnost práva a rozpadá se společenská soudržnost. Evropa se namísto obrany vlastních pravidel přizpůsobuje, a tím sama oslabuje svou identitu.
Tento vývoj posiluje i hanebná role Evropské unie. Ta se z projektu spolupráce stále více mění v ideologickou strukturu, která omezuje svobodu projevu a potlačuje otevřenou debatu. Kritika migrace či kulturních změn je označována za nepřijatelnou, zatímco omezování základních svobod je ospravedlňováno bojem proti nenávisti. Evropská unie tím oslabuje hodnotový základ, na němž NATO stojí, a vzdaluje Evropu principům, které sama deklaruje.
V tomto kontextu působí debata o povinných dvou (a v budoucnu až pěti) procentech HDP na obranu jako technické řešení hlubšího problému. Zvyšování vojenských rozpočtů je zbytečné, pokud Evropa neví, co vlastně brání. Zbraně a armády nemohou ochránit civilizaci, která ztratila víru ve vlastní hodnoty. Bez svobody, odpovědnosti a identity se obrana mění v drahou formalitu bez obsahu.
Zároveň nelze ignorovat ani problematické momenty dosavadní existence samotného NATO. Bombardování Jugoslávie v roce 1999, které se uskutečněné bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, ukázalo, že aliance nebyla vždy pouze obranným spolkem. Tento zásah oslabil její morální autoritu a zpochybnil obraz NATO jako jednoznačného ochránce mezinárodního práva. V kombinaci s dnešní hodnotovou nejednotou to přispívá k rostoucí nedůvěře vůči alianci.
Není proto překvapivé, že Spojené státy stále častěji zvažují smysl svého závazku. USA nesou hlavní vojenské i finanční břemeno NATO, zatímco Evropa relativizuje hodnoty, které mají být bráněny. Aliance bez společných hodnot ztrácí pro USA strategický i morální význam, bez ohledu na výši evropských obranných rozpočtů.
Rozpad NATO by nezačal válkou, ale vnitřním úpadkem. Začal by v evropských městech, v zákonech omezujících svobodu a v politických rozhodnutích, která upřednostňují ideologii před realitou. Aliance, která ztratí společnou identitu, nemůže dlouhodobě přežít.
Závěrem platí, že NATO je aliancí idejí stejně jako aliancí armád. Bez návratu k obraně základních západních -a to především křesťanských - hodnot nepomůže ani deset procent HDP na obranu, ani moderní zbraně. Pokud Evropa nenajde odvahu znovu bránit to, čím historicky byla, NATO skončí nikoli porážkou zvenčí, ale rozpadem zevnitř.
