Dnes už to chápu. „Aby jezdil vlak“ znamená, aby všechno nějak fungovalo. Aby lidi měli práci, děti školu, mámy klid a důchodci jistotu. Aby stát neházel klacky pod nohy, ale byl pomocníkem. Ne brzda, ale motor.

Není to teď lehké. Ceny rostou, vlaky i autobusy v některých krajích spíš ubývají než přibývají. Učitelé zvažují odchody, rodiče se bojí, že na kroužky už prostě nezbyde. A pak přijde politik a řekne:

„Musíme šetřit.“ Ale na kom? Zase na těch nejzranitelnějších?

My říkáme: dá se to dělat jinak. Když se chce. Když člověk zná kraj, zná lidi a nebojí se přiznat, že ne všechno je černobílé. V politice to není běžné, ale my věříme, že lidskost se nepočítá jako slabost, ale jako síla.

Denně mluvíme s učitelkami, starosty, řidiči autobusů, seniory. Ne z povinnosti. Z přesvědčení. Protože z jejich příběhů se skládá ten náš. Stát musí lépe hospodařit a musí zajistit obyčejným lidem hezký život.

Děda měl pravdu. Hlavně, aby ten vlak jezdil. A my uděláme všechno pro to, aby jezdil dobře, bezpečně a včas.