Platná legislativa jasně stanovuje výdaje na obranu ve výši 2 % HDP a v současném stavu veřejných financí jde o hranici, kterou nelze bez vážných dopadů na státní rozpočet překročit.
Problémem však nejsou jen peníze. Česká obrana dnes stojí především na
nereálných ambicích, které nejsou kryty ani rozpočtem, ani lidskými zdroji.
Typickým příkladem jsou tzv. Capability Targets – alianční cíle v rámci NATO.
Jejich plné splnění by si vyžádalo investice v řádech stovek miliard korun, což
je v současných ekonomických podmínkách zcela nereálné. Přesto byly tyto
závazky v minulosti přijímány bez poctivé debaty o tom, zda je Česká republika
vůbec schopna je naplnit.
Ještě vážnější je však personální situace. Armáda České republiky dnes
dlouhodobě funguje s výrazně nižšími stavy, než s jakými se počítá v tabulkách.
Podle veřejně dostupných údajů armádě chybí přibližně 13 až 14 tisíc
profesionálních vojáků. Bez jejich doplnění jsou veškeré debaty o nových
schopnostech, moderní technice a aliančních závazcích jen teoretickým cvičením.
Armáda není jen o technice a procentech HDP. Je především o lidech. A právě
tato oblast byla v uplynulých letech systematicky podceňována. Nábor se nedaří
v potřebném rozsahu, stabilizace personálu je nedostatečná a dlouhodobá práce s
vojáky často ustupovala politickým prohlášením a ambiciózním, ale nereálným
plánům a problémovým a netransparentním nákupům.
Tyto problémy nejsou žádným tajemstvím. Dlouhodobě na ně upozorňuje i Zpráva o
zajišťování obrany České republiky, která je každoročně projednávána vládou i
Parlamentem. Tento dokument otevřeně popisuje personální, kapacitní i
strukturální nedostatky české obrany. Nečte se dobře, ale o to více by měl být
brán vážně. Ignorovat vlastní oficiální analýzy znamená opakovat stejné chyby
stále dokola.
Dalším opomíjeným aspektem je teritoriální rozměr obrany. Armáda nemůže být
koncentrována pouze do několika vybraných lokalit. Musí být rovnoměrně
rozprostřena po celém území státu a opírat se o funkční výcvikové kapacity v
jednotlivých krajích. Právě regionální úroveň je klíčová nejen pro výcvik, ale
také pro nábor, aktivní zálohy a schopnost rychlé reakce v krizových situacích.
Za současný stav nese odpovědnost především předcházející vláda, která
nastavila obranné ambice bez odpovídajícího finančního a personálního krytí.
Nová vláda dnes přebírá resort obrany v obtížné situaci, ale zároveň má příležitost přestat s iluzemi a vrátit obrannou politiku na pevnou zem. Pokud má mít Česká republika funkční obranu i po roce 2035, je nezbytné realisticky přepracovat Obrannou strategii, Bezpečnostní strategii i Koncepci výstavby Armády České republiky tak, aby odpovídaly skutečným možnostem státu.
Realismus není slabost. Je to jediná odpovědná cesta, jak zajistit bezpečnost
země bez prázdných slibů a růžových brýlí.
