Po náročných peripetiích vzniku, zpracování a projednání přinesl úplně nový metodický pohled na obsah územně plánovací dokumentace, včetně reflexe na měnící se podmínky politické. Sametová revoluce roku 1989  a zásadní legislativní změny vyžadovaly totiž pro rozvoj státu i měst a obcí nové územně plánovací podklady. Prvním krokem v Praze bylo schválení takzvaného Plánu stabilizovaných území z roku 1994.

Intenzívní práce na vytvoření a projednání moderního koncepčního dokumentu byly po dramatickém projednávání především s MŽP  korunovány úspěchem schválení dne 9.9.1999 s účinností od 1.1.2000.  Do 21.století tak Praha vstupovala vybavena jasnou vizí možností a mantinelů svého rozvoje. Tvůrci si byli vědomi možných budoucích kolizí záměrů a potřeb, nutnosti ověření urbanistickou studií v řadě míst, plán proto jednak vyznačoval tzv. velká rozvojová území, jednak cílil k naplnění záměrů do roku 2010, kdy měl navázat plán nový či obnovený. Během tohoto desetiletí došlo také k řadě významných událostí spojených s fungováním ÚP –ať už to byla pětisetletá voda v roce 2002 nebo řada legislativních změn v oblasti životního prostředí, územního plánu a stavebního řádu a dalších.

Málokdo z kritiků dnešního územního plánu si uvědomuje skutečnost, že na vině není územní plán, ale především politická reprezentace, v jejíchž rukou bylo povolování či zamítnutí pořizování několikatisícové smršti změn ÚP a současně její liknavost při rozhodování o zpracování nového územního plánu – připomeňme, že tady vyšla vstříc i novela Stavebního zákona s posunutím termínu zpracování nových územních plánů ze zákona. Nezbývá než doufat, že se politická reprezentace vzešlá z nadcházejících voleb postaví k úkolu  zpracování a projednání nového územního plánu zodpovědně jako k prioritě č.1.