Máme my odvahu, statečnost jako parašutisté z II. světové války? Co můžeme udělat tváří v tvář zlu dneška? Nad tím jsem se zamýšlel ve svém krátkém proslovu.

Chcete-li, zde si ho můžete přečíst:

Vážená paní místopředsedkyně poslanecké sněmovny, vážená paní hejtmanko, vážený pane starosto, vážení hosté, milí přátelé,

stalo se již tradicí, že se zde setkáváme, abychom si připomněli tři statečné muže, tři hrdiny a vlastence, kteří nasadili život k ochraně naší vlasti. Nadporučíka Alfréda Bartoše, rotmistra Josefa Valčíka a četaře Jiřího Potůčka. Letos si připomínáme již 80. výročí hrdinství skupiny „Silver A“.

Není to pouze „kulaté“ výročí, které letošní vzpomínkovou slavnost činí výjimečnou. Výjimečné jsou i okolnosti, za nichž jsme se zde sešli.

Muži, které si dnes připomínáme, se odvážně postavili zlu. Všemi silami a všemi prostředky, které měli k dispozici se postavili nelidskému zlu, které zachvátilo nejen naši vlast. Každý rok si zde klademe otázku - dokázal bych to také?

Po mnoha desítkách let klidu a míru dnes opět hoří, takřka na našich hranicích, válečný konflikt. Otázka po naší odvaze dnes dostává úplně nový rozměr.

Před několika dny promluvil ukrajinský prezident Volodymyr Zelensky k oběma komorám našeho Parlamentu. Mimo jiné řekl: „Česká republika nám pomáhá ….. Můžete si být jisti, že vaší pomocí Ukrajině chráníte Českou republiku, chráníte svou vlastní svobodu, své vlastní životy.“

Osobně spatřuji právě v této větě odpověď na otázku, zda my dokážeme také něco zásadního pro vlast udělat. Není potřeba odjet na ukrajinská bojiště, i když i to někteří udělali. My totiž můžeme tuto válku o svobodu a hodnoty Evropy chránit i z domova. Ale musíme Ukrajině dodávat zbraně, musíme se postarat o válečné uprchlíky, musíme Ukrajinu podpořit i politicky v její cestě do Evropské unie. To jsou kroky, které náš stát dělá. Ale co udělám já, abych zabránil Rusku zničit Ukrajinu a pak další svobodné země?

Co udělám já, aby odpor statečných Ukrajinců nepřišel nazmar?

Odpověď není složitá. Musíme Ukrajině pomáhat, ať to stojí cokoli. Už jen to, že se uskrovníme, aby Rusku neplynuly nekonečné příjmy z plynu a ropy, je důležitý krok. Dovolte mi, dámy a pánové, ještě jedno srovnání. Za II. světové války odešlo mnoho lidí, včetně našich tří hrdinů, do zahraničí. Byli přijati s otevřenou náručí. Nikdy pak svým hostitelům jejich laskavost nezapomněli.

Dnes máme v naší zemi více než 350 tisíc válečných běženců, kterým šlo o holý život, a o které jsme se postarali. Nepochybuji, že až válka skončí, mnozí z nich se vrátí domů s vděčností v srdci. Vznikne přátelství, které mezi našimi národy, přetrvá generace. Vznikne obrovská hodnota, hodnota, kterou dnes ještě neumíme docenit.

Milí přátelé, hrdinové,
na které zde dnes vzpomínáme, byli muži z kostí a masa. Pro své odhodlání a statečnost se stali ikonami. Dnes máme možnost na jejich čin navázat. Nikoliv činem tak viditelným. Ale i malé činy, je-li jich mnoho, mohou změnit běh dějin. A zcela rozhodně přispějí k naší národní hrdosti.