Jen na okraj chci poznačit, že Evropské modely sociálního bydlení se od modelu řešení v USA liší. Zatím co moderní Evropské země po II. světové válce vytvářely obvykle početný fond bytů určených přímo pro sociálně slabší občany formou neziskových firem na principu obecně prospěšných společností – bytových asociací (GB) různých korporací (Benelux), neziskových bytových družstev (Skandinávie ale i Německo) či domů s regulovaným (ekonomickým) nájemným (HLM ve Francii), USA rozhodně nejsou rájem sociálního bydlení a volí cestu sice účinnou ale poměrně nákladnou.
Tato cesta je poznačena vírou v tržní mechanizmy, nikoliv ve vládní koncepce s představou, že tržně svobodné hospodářství vygeneruje dostatek prostředků jak pro občany formou dobré mzdy tak i pro stát, aby mohl lidem v potížích pomáhat. Proto v USA nalézáme různé kapitálové fondy pro financování, úvěrové programy. Nevyhnuly se ale potížím. Kouzlo sekundárního trhu s hypotékami, snadno dostupným kapitálem pro občany a cena nemovitostí, která neodpovídala reálné hodnotě, ale byla mnohem vyšší, poslala dvě instituce – Fannie Mae a Freddie Mac koncem roku 2008 do nucené správy a stát investoval obří částku 190 miliard USD, aby tyto instituce udržel při životě. A světová finanční krize startovala…
V USA neexistuje forma neziskových bytových organizací, Cooperative Housing Fundation – Nadace bytových družstev sice existuje již od roku 1952, ale na území USA se neangažuje – zabývá se projekty družstevní výstavby v Latinské Americe. Dík Mike Doylovi, po dlouhá léta řediteli CHF, který mnohokrát navštívil Českou republiku, jsem měl možnost tyto instituce navštívit a seznámit se s jejich nástroji. V USA je 120 milionů členů různých družstev – úvěrních, farmářských, dopravních, ale například v New Yorku je cca 3000 družstevních bytů a mám ta to, že to jsou jediné družstevní byty v USA.
Neexistence neziskového sektoru stojí stát peníze. V USA kromě zmíněných nástrojů daňových a úvěrových potřební občané bydlí v normálních nájemních bytech za tržní nájemné, obvykle ale platí jen 30% nájemného, zbytek platí formou pomoci za ně stát.
Takže sociálnímu bydlení v USA bych Nobelovu cenu neudělil. Je to systém funkční, ale nákladný. „Dovedu si představit“ pana ministra Andreje Babiše jak by uvítal neustále se zvyšující objem peněz vynakládaných na tuto formu sociálního bydlení.
Nicméně Ripkův výtečný článek by měla číst vláda dříve, než bude jednat o koncepci sociálního bydlení v ČR. Pokud ji schválí tak, jak s ní byla seznámena veřejnost, tak také Nobelovu cenu neobdrží. Tato koncepce, jen s mírnou nadsázkou, kopíruje zmíněný nejdražší model popsaný výše v USA.
Koncepce v zásadě počítá s nutností nenechat lidi na okraji společnosti svému osudu. Snaží se vytvořit systém, aby člověk v potížích mohl zajít na úřad, doložit svoji situaci a získat jakýsi nárokový dekret na sociální byt. K tomuto účelu mají obce vytvářet „Fond sociálního bydlení“ a byt potřebnému přidělit. Zdrojem fondu mají být vlastní byty obce a smluvně získané nájemní byty od pronajímatelů. V těch bude část nájmu platit nájemce, zbytek doplatí stát.
Zakopaný pes je ale v číslech. Koncepce uvádí, že skupina osob ohrožená ztrátou bydlení čítá cca 800.000. Část z nich bydlí, ale nemají na nájemné. Ty může stát řešit finanční pomocí. Koncepce uvádí, že ve fondech sociálního bydlení obcí by mělo být cca 200.000 bytů, ty by měly sloužit těm příjmově nejslabším či nezaměstnaným. V ubytovnách (o nichž v této úvaze hovořit nechci) je jich asi 35 tisíc, v domovech důchodců asi také tak. Deficit sociálních bytů tedy čítá cca 130.000 bytů.
Obce mají svých bytů nedostatek. Vlády od roku 1991 obcím přenošenou regulací nájemného způsobovaly ztrátu a tak obce své byty plošně privatizovaly. Když už dnes skoro žádné byty nemají (minimálně dvě třetiny jsou již ve vlastnictví bývalých nájemců), tak stát „objeví Ameriku“ a povinnost zajistit byty jim hodlá uložit.
Česká republika po 25 letech téměř permanentní ignorace bytové politiky (která, bohužel na Ministerstvu pro místní rozvoj pokračuje) stojí na rozcestí.
Obce, aby dostály nové povinnosti, budou uzavírat smlouvy s privátními pronajímateli, budou nejen doplácet nájemné ale také odpovídat za dodržování dobrých mravů, pořádku v domě a kdo ví za co ještě.
Přitom opravdu stačí se rozhlížet v okolních zemích, v EU. Evropa ctí práva občana na důstojné bydlení. Ví také, že je to velice těžké břemeno, ovšem pokud zůstane neřešeno, přináší to sekundárně ohromné problémy, zoufalství mnohých lidí, napětí ve společnosti, závislost na dávkách, kriminalitu, beznaděj. Proto prakticky každá země budovala a buduje neziskový sektor. V něm se staví byty určené k pronájmu za nákladové nájemné, vypočtené podle skutečných nákladů na pořízení a provoz. Takové nájemné je podstatně nižší, zejména ve velkých městech, než nájemné tržní. Můžeme zvolit analogii s Britskou bytovou asociací (2,6 milionu bytů) Francouzským modelem HLM ( 16% bytů), Rakouskou obecně prospěšnou bytovou společností ( 23 % bytů, z toho 96% společností jsou bytová družstva), či družstevními byty (2,3 mil. bytů v Německu). Společným jmenovatelem je budování neziskového sektoru.
Pokud naše vláda doplní jinak „ve zbylé části“ vcelku dobrou koncepci sociálního bydlení o definici neziskových bytových společností a zákonem její existenci upraví, například jako sociální bytové družstvo či obecně prospěšnou společnost bytovou a nalezne prostředky k výstavbě (třeba z fondů EU), dá obcím potřebné pravomoci, nezíská asi Nobelovu cenu, ale vděk mnoha osob v tísni, mladých lidí na startu životní cesty, zajistí dostupnost rozumného bydlení pro seniory a ministr financí nebude muset spáchat harakiri nad rostoucím deficitem státního rozpočtu. Skutečně, pane ministře, to jde zařídit, stačí chtít. A právě Ministerstvo pro místní rozvoj v této oblasti nezařizuje skoro nic. Musíme si počkat, zda argumenty různých občanských iniciativ přivedou vládu k rozumnému a finančně únosnému řešení sociálního bydlení. A mnozí lidé začnou věřit, že stát je jejich přítel a spravedlivý i solidární partner. A to chce celá koalice i premiér. Jen asi „neví jak to zařídit“.
