Při podrobnější konfrontaci středečního předběžného opatření vydaného Ústavním soudem ČR se zněním Zákona o Ústavním soudu (182/1993 Sb.) nelze než dospět k jednoznačnému závěru, že tímto hojně diskutovaným rozhodnutí
Ústavní soud zcela zjevně překročil svá zákonná omezení.
A to hned v několika ohledech:
1) Předběžné opatření lze vydat výhradně v řízeních o individuální ústavní stížnosti, nikoliv v kompetenčních sporech. Tento závěr vyplývá nejen ze systémového zařazení tohoto institutu (§80 upravující vydání předběžného opatření je součástí Oddílu třetího o ústavní stížnostech, zatímco kompetenční spory jsou upraveny v Oddílu devátém), nýbrž i ze samotného znění §80 upravujícím podmínky vydání předběžného opatření, kde je výslovně uvedeno "směřuje-li ústavní stížnost...". Je tak evidentní, že v jiném typu řízení, než je individuální ústacní stížnost, předběžné opatření vydat NELZE.
Suma sumárum vydání předběžného opatření v řízení o kompetenční žalobě není možné a je zcela nepochybně nezákonné.
2) Samotným přeběžným opatřením lze orgánu veřejné moci uložit pouze jedinou povinnost, a to "aby v zásahu nepokračoval". Předmětné ustanovení § 80 však soudu rozhodně neumožňuje, aby uložil orgánu veřejné moci cokoliv aktivně konat. Ústavní soud tak svým rozhodnutím, jímž zavázal vládu notifikovat orgány NATO o tom, že součástí delegace bude též prezident "a jím určený doprovod" (sic!!!) opět jednoznačně překročil své zákonné pravomoce.
3) V řízení o kompetenčních sporech je pak Ústavní soud rovněž limitován ohledně formy svého rozhodnutí, a to konkrétně ustanovením §124 odst. 1 citovaného zákona. Ten jasně říká, že "Ústavní soud nálezem rozhodne, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení".
Tedy samotná výroková část nálezu v kompetenčním sporu nemůže znít jinak než následovně:
"K rozhodnutí o složení oficiální delegace České republiky pro summit NATO je příslušná vláda (či prezident)."
Soud však rozhodně není oprávněn určovat dotčenému orgánu, jak konkrétně má v dané věci rozhodnout, tedy v tomto daném případě koho do delegace zahrnout.
Je tak zcela zjevné, že svým středečním rozhodnutím Ústavní soud překročil své pravomoce a jednal v rozporu se zákonem.
Toto své tvrzení jsem připraven argumentačně obhájit v jakékoliv veřejné debatě s jakýmkoliv ústavním právníkem, jenž bude prosazovat opačný názor.
S ohledem na zcela pregnantní formulaci zákona upravující rozsah pravomocí Ústavního soudu v této oblasti jsem přesvědčen, že nebude mít šanci v takové konfrontaci uspět.
Nyní ovšem přichází ta nejdůležitější otázka.
Jak se bránit evidentně nezákonnému rozhodnutí soudu, proti němuž neexistuje opravný prostředek?
Když použiji argument ad absurdum - co dělat, když soud uloží obžalovanému trest smrti, ač mu to trestní zákoník neumožňuje?
Je správné za použití argumentu "rozhodnutí soudu je třeba vždy respektovat" dotyčného popravit?
Nebo je právem či dokonce povinností se proti takovému rozhodnutí vzepřít.
Já jsem přesvědčen, že odpověď je zde zcela nasnadě.
