Jejich závěry jsou skutečně pozoruhodné - posuďte sami:

“Ukrajinští uprchlíci čelí v Česku výrazným komunikačním bariérám při využívání zdravotních služeb a platí to i téměř čtyři roky poté, co k nám přišli. Bariéry mají jazykovou, kulturní i systémovou dimenzi a jsou dále zesilovány nedostatečnou přípravou zdravotníků na práci s pacienty z odlišného prostředí.

Lepší praxi mohou pomoci interkulturní pracovníci, kteří zprostředkovávají nejen jazyk, ale i kulturní kontext a pomáhají uprchlíkům s orientací v systému.”

Takže přátelé, podle těchto vědátorů mohou za to, že Ukrajinci nerozumí tomu, co jim lékař či sestra sděluje, nikoliv oni sami, ale právě náš zdravotnický personál, jenž nerozumí jejich jazyku a odlišnému kulturnímu vnímání vztahu pacient-lékař.

Zjevně tak nestačí to, že jim tu zdravotní péči platíme a že se v ordinacích často chovají naprosto neurvale a vyžadují si přednostní ošetření, ale ještě bychom měli zřídit pozice “interkulturních pracovníků”, kteří by jim celý tento proces usnadnili.

To, že naši senioři čekají na vyšetření na CT či na magnetu několik měsíců, že často nemají dost peněz na léky, které potřebují, že se z menších obcí a měst vytrácejí praktičtí lékaři, není podle těchto lepševiků zdaleka tak důležité, jako to, aby se ukrajinští migranti cítili v našich ordinacích jako doma.

Oni se fakt regulérně pomátli.

Aneb jak tvrdím už  3 roky - ještě většin problémem  než to, že jsme si jich sem 725.000 vzali, je to, že jsme je totálně rozmazlili a udělali z nich privilegované občany první kategorie.

Právě to je hlavní příčina současné situace, kdy jsou vztahy mezi našimi občany a Ukrajinci tak napjaté.

A přesně proto již nesmíme v této praxi pokračovat.

Naši občané musí být na prvním místě. A pokud někomu umožníme, aby k nám přišel, tak se musí přizpůsobit našim zvykům a našim pravidlům.

Jakýkoliv jiný přístup je zcela neakceptovatelný.