Oficiálně se samozřejmě všechno tváří vznešeně. Smíření. Dialog. Evropské hodnoty. Sdílení historických zkušeností. Přesně ten typ formulací, po kterých běžný občan okamžitě ví, že se chystá něco, co by ještě před pár lety způsobilo politické zemětřesení. Meeting Brno dostal prezidentskou záštitu, a protože v jeho rámci proběhne i sudetoněmecký sjezd, veřejnost má prý pochopit, že nejde o podporu konkrétní organizace, ale jen o „prostor pro dialog“.
Historický precedent? Bezpochyby. Těžko hledat v moderních českých dějinách okamžik, kdy by nejvyšší ústavní činitelé tak otevřeně legitimizovali akci organizace, která byla po desetiletí symbolem sudetoněmeckého revanšismu. Ještě absurdnější je, že se to celé odehrává právě v Brně. Městě, které si v minulém století užilo německé geopolitiky až až.
A člověk si přitom říká: v samotném Berlíně už dávno pochopili, že politika „Drang nach Osten“ patří do historického muzea vedle císařských uniforem a map Velkoněmecké říše. Jenže v Mnichově některé nostalgie evidentně přežívají déle než bavorská klobása v lednici. Proto asi to Brno. Symbolika musí být přece zachována.
Celé to navíc dostává téměř kabaretní rozměr, když se na scéně objeví Vít Rakušan a začne veřejnost ujišťovat, že „není Němec jako Němec“. Což je jistě pravda. Stejně jako není landsmanšaft jako landsmanšaft, záštita jako záštita a politický signál jako politický signál – hlavně, když je šifrovaný jako šifra mistra Rakušana. V moderní české politice totiž už dávno nezáleží na tom, co se děje, ale jak kreativně se to vysvětlí na tiskové konferenci.
A tak se český občan dozvídá, že:
- sjezd sudetského landsmanšaftu není problém,
- záštita prezidenta není podpora,
- záštita Senátu není souhlas,
- a historická paměť je zřejmě něco, co překáží evropské budoucnosti.
Možná se příště dočkáme i tematického panelu o tom, že odsun Němců z území bývalého Československa byl vlastně „komunikační šum poválečné transformace“. A jako hlavní host vystoupí Bernd Posselt, aby vysvětlil, že všechno je dnes už jen otázkou „smíření“. Samozřejmě bez jakýchkoliv geopolitických důsledků a nároků na majetek nebo zrušení Benešových dekretů, i když to má landsmanšaft pořád ve svých stanovách. Protože historie nás přece učí hlavně to, že symboly nic neznamenají.
Jen je zvláštní, že kdykoliv jde o české národní zájmy, symboly jsou prý přežitek. Ale když jde o sudetoněmecký sjezd v Brně, najednou mají záštity prezidenta a Senátu obrovský význam pro „evropskou budoucnost“.
Česká politika roku 2026 tak připomíná poněkud bizarní divadelní představení. Publikum ještě netuší, zda sleduje tragikomedii, historickou frašku, nebo jen další díl seriálu „Jak se z národního tabu stává státní protokol“ a z jedněch nejvyšších ústavních činitelů zrádci a Posselloutky.
