Mnozí si od toho slibují zvýšení alimentů, někteří dokonce i jejich snazší vymahatelnost. Daleko přesnější je ovšem konstatování, že cílem tabulky je přispět k většímu sjednocení soudní praxe při určování výživného na děti. Na první pohled je to sice cíl legitimní, avšak zvolený způsob vyvolává řadu otazníků a pochybností. Ministerstvo spravedlnosti má vůči soudům jen omezené pravomoci, kam sjednocování soudní praxe ze zásady nepatří. Žádná tabulka vydaná Ministerstvem spravedlnosti tedy nemůže být vůči soudcům  právně závazná a naskýtá se otázka, co to tedy vlastně je. Doporučení? Názor paní ministryně?

Soudcovské rozhodování musí být z principu nezávislé, a to především na výkonné moci, kterou vůči soudům představuje právě Ministerstvo spravedlnosti. Jakékoli rozhodovací tabulky, podle nichž by měl soud rozhodovat tedy zavání nepřípustným zasahováním do soudcovské nezávislosti, a to i tehdy, jsou-li ony tabulky jen orientační či doporučující. Od nich je ostatně jen krůček k tomu, aby soudce musel začít odůvodňovat, proč se jimi neřídil.

Možná se lpění na soudcovské nezávislosti může někomu jevit jako zbytečný ústavní purismus, který pro samé principy nevidí problémy konkrétních lidí. Opak je pravdou. Předně je na místě otázka, zda někdo reálně ověřil tezi, že soudní rozhodnutí o výživném jsou opravdu nejednotná. Pokud je mi známo, žádná seriózní studie na toto téma neexistuje. Jednoduše se vychází z toho, že  výživné na stejně staré děti bývají různě vysoká, a to i u lidí se stejnými nebo srovnatelnými příjmy, což  je považováno za nesprávné. Tak jednoduché to ale není.

Důvody musíme hledat v zákoně o rodině, kde jsou podmínky pro stanovení výše výživného určeny. Předně je zde konstatováno, že na výživu svých dětí přispívají oba rodiče. Pro určení výše alimentů tedy není rozhodná jen výše příjmů platícího rodiče, ale též platu toho, kdo se o děti stará. Pokud bude mít například  žena, které bylo dítě svěřeno do péče, vysoký příjem, budou alimenty přiměřeně nižší. Stejně tak příjmy nemusí hrát zásadní roli tam, kde je zřejmé, že se dotčený záměrně práci vyhýbá a byl by bez problémů schopen vydělávat mnohem víc. V takovém případě může být výživné zase mnohem vyšší.

Do výše alimentů je třeba také promítnout životní náklady, které jsou jiné v Praze a jiné zase v malých obcích. Soudce zkrátka musí, nebo by alespoň měl, vážit na jedné straně potřeby dítěte a reálné možnosti obou rodičů. Teprve na základě pečlivě zjištěného skutkového stavu, tedy situace konkrétních lidí, jejich příjmů, výdajů i celkového majetku, pak může stanovit spravedlivé výživné. A nemylme se, takové výživné jen těžko může zohlednit všechny potřeby dítěte, které lze aritmeticky spočítat. Každý, kdo se rozvádí, by měl vědět, že to není situace pro jeho dítě přínosná, a to nejen finančně.

Jak vidno, stanovení výše výživného má řadu aspektů, které se jen těžko dají vměstnat  do tabulky. Od toho jsou právě soudci, které si platíme (a velmi slušně) za to, že nalézají právo. Tabulky je přitom mohou nejen svazovat, ale přímo i vybízet k tomu, aby si zjednodušili práci: „Nač se namáhat, nač něco zjišťovat, když mohu nahlédnout do tabulky a být do oběda hotov.“  To už je lepší nechat to úředníkům, kteří mají nahlížení do předpisů a tabulek v popisu práce a stojí nás mnohem méně.