11.05.2016 10:00:49
Málo jsme se ponaučili z historie. Chyby, které naše životy mohou proměnit v hol
Omlouvám se, že se ještě jednou vracím k oslavám 71. výročí konce 2. světové války.
Na mnoha místech, ale zejména na Národním hřbitově v Terezíně jsem si opět uvědomil, jak snadné je vyvolat válečný konflikt, jak snadné je namířit zbraň proti druhému a vzít někomu život. Naivní
je ten, kdo vnímá hořké události kolem 2. světové války jako čistý boj mezi
dobrem a zlem. Černobílé vidění však není rozhodně možné. Vzpomeňme například
na Mnichovskou zradu či na touhy řady západních velmocí ovládnout strategická
území, a to nehledě na ztráty lidských životů i ve vlastních řadách. Velmi
často kvůli zásobám ropy či jinému nerostnému bohatství atd. Už doba těsně po roce
1945 ukázala, že spojenectví proti Hitlerovi byla jen jakási nucená přetvářka.
Už tehdy si země hleděly především svého zájmu a touhy po bohatství. Žel, to
připomíná dnešní Evropu či EU, kde již několikrát státy vévodící tomuto
unijnímu spojenectví daly jasně najevo, že v první řadě jsou zájmy jejich,
poté teprve zájmy celku. Nesmyslné kvóty a další stupidní výmysly bruselského
diktátu jakoby byly vystřiženy z učebnice dějepisu. Naopak mírová
budoucnost a vidina multipolárního světa jako kdyby byly předem zavrženy a
smeteny ze stolu. Zřejmě někteří neumí žít bez obrazu nepřítele. A tak média a
celý svět sledovaly konvoj Nočních vlků, které polští pohraničníci nechtěli
vpustiti do země. Neslýchané! Motorkáři měli namířeno do Berlína, kde chtěli 9.
května uctít památku vojáků Rudé armády padlých za druhé světové války. No, a
polské úřady se zachovaly spíše jako věrní následovníci těch politiků v Polsku,
kteří nemohou odmítat spoluodpovědnost za 600 tisíc mrtvých. Co tak vede
úředníka k tomu, že nesmí vnuk položit květinu na hrob vojáka, jenž položil
život za to, že stát, který byl roztrhán na kusy a kterému nyní úředník slouží,
vůbec existuje? Žijeme v 21. století a přes ústa plná míru ani mnozí
netuší, co to mír vlastně je. Nedokážeme odpustit, zprostit se předsudků a
táhnout za jeden provaz, když je to potřebné, ba dokonce nutné. Kladení věnců
je jedna věc, ale více záslužnější by bylo, kdyby se každý z nás nad sebou
zamyslel, třeba si trochu více nastudoval dějiny a uvědomil si, že jedině
spolupráce a spojenectví s ostatními zeměmi je cestou správným směrem.
Závist, touha po bohatství a moci, tendence neustálé bipolarizace světa jsou
jen cestou do záhuby. Bylo by krásné, kdybychom třeba v buducnosti
oslavili nejen 100, ale naši potomci třeba 200 či více let od konce 2. světové
války bez dalších válek. V opačném případě se může celý svět ponořit do
temnoty války, ztráty na životech budou obrovské a snaha o mír bude stejně
naivní jako nesmrtelnost lidstva. Pesimistické? Bohužel ale pravdivé! Věnce
jsme položili, a tak dnes kladu otázku: Dokážeme to vůbec?
JUDr. Vojtěch Filip, místopředseda Poslanecké sněmovny
PČR a předseda ÚV KSČM
_profil_top.jpg)
 (kopie)_clanek.jpg)
