Česká televize nedávno oslavila 10. výročí existence zpravodajského kanálu ČT 24 a její vedení prohlásilo, že tento kanál má sledovanost 4 %.
Ve srovnání s průměrnou sledovaností zábavného programu (jak veřejnoprávní ČT, tak i komerčních televizí) je to o řád níže. K tomu představitelé České televize připojili informaci, že podle průzkumu prý ČT 24 důvěřuje přes 80 % diváků. To jsou zajímavá čísla. Absolvent základní školy si snadno spočte, že 80 % ze 4 % je 3,2 %. Znamená to tedy, že této stanici důvěřuje 3,2% českého televizního diváctva. Pro úplnost dodávám, že „nedivák“ se těžko může vyjádřit ve věci důvěry či nedůvěry k něčemu, co nezná.
Počítejme dál. Ročně vybere ČT na tzv. koncesionářských poplatcích cca 6 mld. Kč. Měsíční poplatek činí 135 Kč, tedy roční je 1.620 Kč. Z toho plyne prostou trojčlenkou, že u nás máme platících cca 3.700.000 koncesionářů. Vzhledem k faktu, že země má 10 milionů občanů, je koncesionářem cca 37 % z nich.
Musíme ovšem vzít v úvahu, že „koncese“ se platí od adresy, nikoli od občana, to by to procento bylo mnohem vyšší. Ale buďme velkorysí, někde platí poplatek třeba provozovatel pohostinství či jiné veřejné prostory. A jistě by – v případě, že by se platilo „od osoby“, byli od poplatků osvobozeni osoby nevýdělečné pod 18 let. Tedy dejme tomu, že reálně spočitatelnými (nějakou formou platícími) diváky ČT je polovina naší populace. Tedy 5 milionů lidí.
Znamená to tedy, že na ČT 24 se dívají jen 4 % z tohoto počtu, tj. 200 tisíc lidí, a z nich té televizi důvěřuje jen 160 tisíc lidí! Skutečně unikátní výsledek. Zbývá jednoduše dodat: celý zbytek diváctva jde pro informace jinam – nejčastěji na internet. Přitom právě České televize, kterou si jakožto poplatníci nepřímé daně platíme my všichni. Lze tedy předpokládat, by měla být měřítkem zájmu televizního diváka o pořady vyšší bonity, k nimž zpravodajství patří na prvním místě, před edukací a kulturou..
Myslím si ovšem, že po pondělních velikonočních eskapádách Daniela Takáče, který na ČT 24 moderoval valnou část vysílání zaměřenou na příjezd čínského prezidenta, bude hůř. Zatímco vloni v Londýně tohoto představitele nejlidnatější mocnosti světa královna Alžběta vozila ve zlatém kočáře, který se využívá při korunovaci anglických králů, tak u nás v Takáčově studiu si divák poslechl, že čínský režim „je nelegitimní, zavrženíhodný a zločinný“. Autorem výroku je za blahosklonného Takáčova přihlížení, žádné jindy obvyklé skákání do řeči, jakýsi Ondřej Klimeš, sinolog. Nebo když se prezident Si Ťin-pching objevil ve dveřích letadla, tak ČT dál pokračovala v popisování lidských práv. No a tak to bylo celé odpoledne a celý večer, jedna série negace. Úplně mně dostala otázka Takáče, který se jedné z vybraných ve studiu zeptal, zda turista má možnost v Číně zjišťovat lidská práva, tedy ptát se na ně.
Toto všechno může tak zvaná „veřejnoprávní“ televize vysílat proto, že 90 % jejích nákladů hradíme my, televizní koncesionáři a moje otázka zní – musíme platit něco, co jsme si neobjednali? Pragmatická odpověď bude znít, že ze zákona musíme. Pak ale následuje druhá otázka – musíme dodržovat zákon, který dodavatel, tedy ČT, sama nedodržuje a veřejnoprávní službu nám neposkytuje? Moje odpověď je, že bychom tento ksindl platit neměli. Co vy, televizní koncesionáři na to?
