Já to neříkám všechno proto, že by státní služba změny nepotřebovala, potřebuje je. Potřebujeme opravdu odbornou a poctivou debatu o tom, proč třeba stát nedokáže ve státní správě udržet kvalitní lidi? Proč zkušení zaměstnanci, kteří se rozhodli své služby před lety nabídnout státu, odchází do soukromého sektoru? Proč se třeba do státní služby nedaří přilákat nové odborníky a odbornice? Proč některé úřady, nejen státní ústřední úřady mají dlouhodobě personální podstavy na řadě věcných útvarů, které nesou velice důležité agendy? Proč se nedaří modernizovat řízení státní správy? Jenže přesně tyto problémy návrh, o kterém dnes hlasujeme, vůbec neřeší. Ukázalo se to třeba na odborném kulatém stole, který jsme tu pod záštitou ústavně-právního výboru před nějakým časem absolvovali, kdy tato data prezentovali odborníci nyní z vašeho Úřadu vlády, ale i zástupci neziskových organizací i lidé, podotýkám z většiny mladí, talentovaní, vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří se před několika lety rozhodli, že zkrátka půjdou pracovat pro stát, nabídnou své služby, odbornost a vzdělání nám všem navzdory tomu, že práce pro stát bohužel ještě stále u nás v České republice není vnímaná jako příliš atraktivní. Mě by opravdu zajímalo, jak chcete posunout Českou republiku do té nové moderní doby adaptovanou na všechny výzvy toho překotného vývoje, když nebudeme mít ochotné odborníky. Zdůrazňuji odborníky, kteří budou ochotní právě k tomuto procesu modernizace a posunutí nás do toho nového století ochotni podávat svou pomocnou ruku.

Čili místo těchto naprosto nutných a klíčových změn se mění úplně něco jiného. Mění se vztah mezi politikou a státní správou. Měníme míru ochrany státních zaměstnanců, měníme postavení vedoucích pracovníků, měníme rozložení moci uvnitř úřadů a to všechno způsobem, který vede k větší a naprosto neoddiskutovatelné závislosti státní správy na aktuální politické reprezentaci. No a protože se s touhle vládou bídy a zmaru bohužel to nemohu nazvat jinak rozmohl nešvar předkládání absolutních legislativních paskvilů, všechno překotně přes poslance, bůhví, kdo vám to všechno píše ostatně, tak znovu opakuji, jen ať to vědí všichni, jakým způsobem pracujete pro občany, neproběhlo žádné dobré hodnocení dopadů této regulace. Nebyla vedena žádná odborná debata. Nepředložily se žádné varianty řešení, nebylo vůbec jasně a věcně popsáno jaké problémy vlastně ten návrh řeší a podle jakých dat a proč byly vámi ty jednotlivé změny předloženy.

Ostatně probíhá teď analýza nedávno přijaté flexinovely zákona o státní službě, která měla zflexibilnit celý ten systém jak nabírání, tak rozvazování té státní služby se státními zaměstnanci, na základě které bychom tyto podklady měli. Ostatně je to analýza, která je znovu financována z veřejných prostředků. Vy jste si na tyto data nepočkali a znovu tedy opakuji horkou jehlou na koleni ušili tento legislativní paskvil.

Rušíte tím úplně zásadní pojistky, které po nás požaduje nejen Evropská unie, ale troufám si říct, že i zdravý selský rozum, pokud chceme žít v demokratickém a transparentním právním státě. Jsou to ty pojistky, které právě v legislativním procesu by se ukázalo, že jsou mimořádně potřebné a že vážně hrozí, že Evropská komise zkrátka prostředky pozastaví, pokud se ukáže, že jsme nenabídli místo nich žádnou alternativu. Ten řádný legislativní proces, který jste měli zvolit se vším tím mezirezortním připomínkovacím řízením, tady máme přece právě proto, aby se tyhle zásadní změny nepřijímaly na základě momentální politické vůle, ale právě na základě nějaké odbornosti. A neděláte to kvůli nám, neděláte to kvůli tomu, abyste opozici zavřeli ústa, že jste tady tedy dostáli nějakým předpokládaným legislativním standardům. To máte dělat kvůli občanům. Ti nás tu platí. Ti ze svých daní platí celý ten státní aparát, tedy legitimně od něj očekávají tu nezávislou a kvalitní státní službu a systémový právní řád a ne tyto legislativní zmetky. A důsledky dnes vidíme sami. Desítky pozměňovacích návrhů, opakované zásahy do textu, dodatečné úpravy, opravy některých ustanovení přímo z per vládních poslanců a poslankyň, výhrady odborníků, odborů i organizací, kteří se dlouhodobě zabývají kvalitou veřejné správy. Čili to nakrásně ukázalo to, na co tu všichni upozorňujeme od začátku, tedy že pokud musíme během třetího čtení zachraňovat základní pojistky fungování státní služby, tak pravděpodobně není problém v pozměňovacích návrzích. Je to problém už v tom samotném meritu návrhu toho zákona, protože už ta jeho základní filozofie je podle mě chybná.

Po celou dobu posloucháme a já už jsem to tu zmínila, že ve státní správě toužíte po větší flexibilitě. Jenže flexibilita není neutrální slovo. Musíme si vždycky totiž položit otázku flexibilita pro koho? Pro politiky možná. Pro vedení ministerstev, ve kterých teď stojíte možná, ale pro úředníky flexibilita často znamená naopak větší nejistotu. A právě tato nejistota je tou červenou nití celé této předlohy. Usnadňují se personální změny, rozvolňují se obranné mechanismy, oslabuje se postavení vedoucích zaměstnanců a současně se posiluje politický vliv na vedení úřadu.

Zflexibilnění státní správy – a rovněž jsem to říkala a říkám to opakovaně, je i za nás – věřím, že nehovořím jenom za Piráty, ale za celou řadu mých kolegyň a kolegů z opozice, bezesporu úplně legitimní debata. Ostatně – znovu to opakuji, proto jste tu v minulém sněmovním období přijímali tu flexinovelu, která přesně toto měla zajistit.

Nicméně nepočkali jste si na vyhodnocení a místo toho jste šli svou cestou, která se nedá nazvat jinak než po nás potopa. Takže jste na koleni ulátali tuto legislativní změnu a falešně, falešně se pouze zaštiťujete flexibilizací, jako kdyby to bylo vždy beze všeho pozitivní.

Kdokoliv, kdo kdy pracoval ve státní správě – a mohu vás ujistit, že já mezi takové lidi patřím, tak dobře ví, že státní správa nefunguje jenom podle paragrafů. Funguje především podle toho, jaké signály vysíláme lidem, kteří v ní pracují, právě mimo jiné z našich zákonodárných pozic, v každé chvíli, kdy se nějakým způsobem snažíme do její podoby a způsobu fungování zasahovat. Pokud úředník ví, že jeho pozice je méně snad stabilní, že jeho nadřízený může být snadněji vyměněn, že to politické vedení prostě získává větší vliv na personální otázky, tak se tomu začne přizpůsobovat A to je podle mě ten vůbec nejzásadnější problém této předlohy.

A zároveň – a nalijme si, prosím, sklenici čistého vína, i vaše ústřední přání. Protože ta nezávislost státní správy samozřejmě nekončí až ve chvíli, kdy je někdo odvolán, končí už ve chvíli, kdy se člověk začne bát. Budou to přesně ty chvíle, kdy si vedoucí takového odboru řekne: Mám opravdu trvat na svém odborném stanovisku? Mám upozornit na to, že se děje nějaký problém? Mám napsat negativní stanovisko? Mám ministrovi říct, že jeho požadavek třeba vůbec není v souladu se zákonem, když mi hrozí rozvázání pracovního poměru?

A právě proto považuji za mimořádně problematické také třeba posílení vlivu ministrů na hodnocení a odměňování úředníků. Protože člověka nemusíte vyhodit, abyste na něj vytvořili tlak. To snad ví každý, kdo kdy někde pracoval v nějaké podřízené pracovní pozici. Stačí, když ví, že jeho kariéra, odměny nebo profesní budoucnost závisí na politickém vedení, což už najednou není tedy jenom otázka nějakého organizačního uspořádání, ale právě té skutečné nezávislé státní služby.

Já jsem, myslím, docela poctivě poslouchala všechny ty debaty vedené zde na plénu, ale i v médiích, kde jsem se s předkladateli potkávala, že není důvod, proč by státní zaměstnanci – a to byl argument, který právě zazníval mimo jiné z úst předkladatelů – nemohli fungovat pod tím běžným zákoníkem práce, zvláště pak pokud pod ním částečně fungují třeba i úředníci – říkali jste to tak – územně samosprávných celků.

Tak já vám tento argument s dovolením pro dnešek ušetřím, protože je to úplně jednoduché: státní zaměstnanci prostě z logiky podstaty a způsobu svého fungování nejsou běžnými zaměstnanci. Mají třeba omezenou politickou činnost, mají přísnější pravidla pro střet zájmů, jsou na ně kladeny daleko vyšší nároky na nestrannost, loajalitu a profesionalitu. Mají dokonce omezen i výkon některých svých ústavních práv. Stát po nich prostě požaduje mnohem víc. Jenže tento zákon jim současně část té ochrany, která by s omezením části jejich práv zcela logicky měla jít ruku v ruce, odebírá. Jinými slovy – povinnosti zůstávají, omezení zůstávají, ale ochrana se oslabuje. A to tedy vůči těmto zhruba 70 tisícům lidí, státních úředníků, považuji za mimořádně nespravedlivé.

A pojďme si říct, že tyto obavy nesdílí pouze opozice nebo alespoň část opozice. To není žádná naše spanilá jízda, která by neměla žádné věcné opodstatnění. Proti návrhu se třeba vyjadřují i odbory. Brojí proti němu odborníci na státní správu. Upozorňují na něj organizace zabývající se transparentností a kvalitou státní správy. A znovu, není to náhoda nebo snad nějaký jejich ideologický nebo hodnotový rozpor s touto vládou. Je to naprosto předvídatelný důsledek toho, že lidé, kteří prostě státní správu dlouhodobě sledují, velmi dobře vědí, a ostatně můžeme to vidět i my na řadě zahraničních příkladů, že profesionální nezávislá odborná státní správa se rozpadá přesně takovým jedním velkým nesystémovým rozhodnutím ve prospěch aktuální politické reprezentace.

A jistě pro vás není překvapením, že jde o státy, kde se třeba mimořádně dařilo a daří rozrůstání oligarchie. Oligarchizace, ať už ji sledujeme v tom českém, nebo zahraničním prostředí, má společného jmenovatele, což je právě to postupné prorůstání ekonomické moci do politické a následné snahy tuto moc upevnit tím, že se oslabují nebo přímo rozkládají jednotlivé instituce, na které mají politici tímto způsobem následně svůj přímý politický vliv. A jednou z těchto klíčových institucí ve svém souhrnu je samozřejmě i nezávislá státní správa.

Čili v okamžiku, kdy se právě veřejná moc začne koncentrovat v rukou úzké skupiny ekonomicky silných aktérů napojených na politické rozhodování, stává se pro ni profesionální, stabilní a pravidly vázaná státní správa překážkou. Ta totiž brání tomu svévolnému nakládání s vlivem, zakázkami a regulacemi. Je to nezávislá státní správa, která funguje jako pojistka kontinuity, odbornosti a zákonnosti. Inu, tedy přesně těch prvků, které se v prostředí oligarchizace jeví jako limitující.

Proto se v různých zemích opakují podobné vzorce toho, co tu i my sledujeme s nástupem této vlády. Tlak na reorganizaci úřadů, personální zásahy, obměny vedoucích pozic, snižování stability úřednického aparátu nebo oslabování služebních zákonů. Tyto kroky bývají přesně právě navenek prezentovány tím způsobem, jako to slyšíme od vás, jako modernizace, zefektivnění nebo zracionálnění veřejné správy. Říkejte tomu, jak chcete. Ve skutečnosti však často vedou ještě k větší závislosti úředníků na momentální politické vůli a tím i k oslabení jejich schopnosti odolávat tlaku přesně těmto soukromým ekonomickým a politickým zájmům jednotlivých politiků a političek.

Česká republika bohužel v tomto ohledu není žádnou výjimkou. I u nás můžeme za poslední roky sledovat debaty a jednotlivé kroky, které se dotýkají stability a nezávislosti státní správy, ať už třeba právě prostřednictvím těch vašich změn organizačních struktur jednotlivých úřadů nebo prostřednictvím úprav pravidel, které mají konkrétní dopad na postavení úředníků. Právě v kombinaci s rostoucím vlivem velkých ekonomických hráčů v politickém prostoru to pak vytváří to prostředí, ve kterém je nezávislá expertiza stále častěji a silněji vystavována tlaku.

Důsledkem takového vývoje pak není jenom oslabení institucí v jednotlivých zemích. V praxi to znamená daleko menší předvídatelnost rozhodování státu, vyšší riziko střetu zájmů a tím pádem postupnou erozi důvěry veřejnosti v to, že stát opravdu jedná objektivně a nestranně. A právě proto o tom mluvím, protože právě tento vztah mezi oligarchizací a oslabováním státní správy je tak zásadním. A jde o dva procesy, které se navzájem posilují a společně proměňují charakter demokracie s pravidly vázaného systému na systém, který je daleko více mocensky závislý na jednotlivých politicích a političkách.

A všichni novináři, kteří teď mapují prorůstání byznysových zájmů a vlivů do veřejného sektoru, nám prokazují mimořádně významnou službu a patří jim za to obrovský dík.

Myslím, že mohu zmínit třeba paní novinářku Zdislavu Pokornou z Deníku N, která teď mapuje toto prorůstání vlivu Pavla Tykače.

Konkrétní dopady a změny můžeme dobře vidět třeba v oblasti politik životního prostředí, protože to je takový nejvděčnější příklad. Tam často úředníci rozhodují o velkých infrastrukturních stavbách, průmyslových projektech nebo zásazích do krajiny. Jejich úkolem je rozhodovat podle zákona a podle odborných podkladů, nikoliv podle aktuální politické poptávky.

Pokud ale právě tím vaším zásadním přičiněním vytvoříme systém, ve kterém budou lidé uvnitř úřadů citlivější na politické tlaky, tak se to začne dotýkat třeba právě i stavebních řízení. Bude se to týkat dotací, bude se to týkat veřejných zakázek, bude se to týkat kontrolních orgánů. Bude se to prostě týkat všech oblastí, kde má úředník někdy povinnost říct politikovi nepříjemnou věc. Přitom právě schopnost říct politikovi ne, je jedním z nejdůležitějších znaků profesionální státní služby, jakkoliv vám to může být a jistě je nepohodlné.

Takže, místo toho, abychom tu dnes konstruktivně debatovali skutečné problémy, kvůli kterým bychom měli státní správu reformovat, jako jsou platy, nekonkurenceschopnost, odchody odborníků, vzdělání, moderní personální řízení, motivace a kvalita, tak tu především řešíme to, jak vám usnadnit, abyste s jednotlivými odborníky na úřadech mohli daleko rychleji a jednodušeji pohybovat.

Jenže ta nepohodlná pravda, zejména pro nepřítomného pana premiéra, je to, že stát není firma. Firma může dozajista fungovat v takto krátkých a zbrklých cyklech. Může rychle měnit zaměstnance, může se klidně okamžitě přizpůsobovat potřebám svého vedení, ale stát musí fungovat i po volbách. Musí fungovat při změně vlády, musí fungovat v době krizí, musí uchovávat institucionální paměť, musí být stabilní a musí být předvídatelný.

No, právě proto vznikl před 10 lety služební zákon, který se tu dnes snažíte zničit a odstranit. Někteří z vás dokonce u jeho přijímání možná osobně byli. Nebyl dokonalý, vznikal dlouhé roky po složitých jednáních, za účasti různých politických reprezentací, odborníků i veřejnosti. Jeho základní ambicí bylo právě to, o čem tu od začátku mluvím, a to oddělit politickou moc od profesionální státní správy. My dnes od tohoto principu úplně ustupujeme.

Neměli bychom ani podceňovat – už jsem to tu také zmínila – evropský rozměr celé věci. Nezávislá a profesionální státní správa totiž – možná pro některé překvapivě – není pouze vnitrostátní politickou otázkou. Je součástí principu právního státu. Je jedním z předpokladů důvěryhodnosti nejen nás jako členského státu Evropské unie, protože je zcela důležitá pro správu evropských prostředků, tedy peněz evropských daňových poplatníků, včetně tedy samozřejmě českých občanů. V době, kdy Evropská unie mnohem důsledněji sleduje kvalitu veřejných institucí a odolnost státu vůči politickým zásahům, tak my tu projednáváme změnu, která všechny veřejnoprávní pojistky ochrany státních zaměstnanců bez jakékoliv náhrady ruší.

Abych zmínila konkrétní parametry, aby to bylo úplně jasné třeba i občanům a občankám, úředníkům a úřednicím, kteří nás teď sledují, tak nahrazuje třeba rychlou ochranu v případě rozvázání poměru s nimi, kdy oni předpokládají, že tak tedy nebylo učiněno odůvodněně a věcně. Nahrazuje tuto ochranu u nezávislé komise, která posuzovala doteď tyto případy, pokud se na ni úředníci obrátili, pomalou a daleko méně dostupnou soudní cestou, která je samozřejmě i daleko dražší.

Dalším parametrem je, že ruší takzvaný bazén státních zaměstnanců a dále oslabuje ochranu při rušení míst. Bazén je tříměsíční doba, po kterou dosud berou úředníci na odchodu až 80 procent platu, zatímco čekají na další zařazení, právě tak, aby i klidně při věcné a odůvodněné systemizaci mohl být dále, byť na jiném místě, využíván jejich talent a odbornost.

Zrovna tak dát výpověď státnímu zaměstnanci – pokud tedy tento zákon projde ve vámi předložené podobě – by mohlo jít jen z taxativních důvodů, jako je třeba, že dostane dvě nevyhovující pracovní hodnocení. Už to bude znamenat výpověď. Zároveň minimální odstup mezi právě dvěma nevyhovujícími pracovními ohodnoceními, které tedy znamenají automatickou výpověď, zkracujete z 60 už na pouhých 20 dnů. Čili, pokud by třeba to pracovní místo bylo zrušeno při nějaké neodůvodněné systemizaci, tak se bude moct nově stát takového úředníka zbavit okamžitě, přestože to klidně může být aktem msty.

Dalším důvodem je přemístění mimo místo výkonu práce sjednaného v pracovní smlouvě nebo třeba dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost, nějaké porušování povinností zaměstnance. To jsou samozřejmě všechno důvody, o kterých bychom se byli mohli zcela věcně bavit, ke kterým bychom mohli mít podklady, jestli a do jaké míry tedy skutečně oslabují ochranu zaměstnanců. Mohli bychom diskutovat jednotlivé lhůty, jaké důvody je třeba přidat a odebrat. Ale vzhledem k tomu tedy, že takové odborné podklady nemáme, protože jste si zvolili cestu poslaneckého návrhu zákona, tak tomu takovou péči, kterou by si podle mě zákon o státních zaměstnancích zasloužil, věnovat ani nemůžeme.

Zrovna tak – to mi přijde mimořádně zásadní – rozšiřujete možnosti propouštění až na úroveň řadových zaměstnanců, což je v úplném rozporu se zákonem o státní službě. Oslabujete roli státního tajemníka, který je přece ten, který má na ústředních správních úřadech na starosti personální řízení těchto ministerstev a rezortů. Kromě toho, že oslabujete jeho pozici, tak ještě prohlubujete její další politizaci.

Během projednávání v prvním i druhém čtení jsme se samozřejmě snažili s mými kolegyněmi a kolegy některé dopady zmírnit. Navrhovali jsme prostřednictvím našich pozměňovacích návrhů pojistky, upozorňovali jsme na rizika. Ale dnes si myslím, že už je podstatné úplně jasně říct jednu věc. Místo modernizace zcela vědomě oslabujeme instituce, které patří – znovu to opakuji – občanům této republiky, ve prospěch hnutí ANO, strany Motoristů sobě a SPD. To vše, aniž bychom vyřešili jeden jediný z problémů, kvůli nimž jsme údajně, ale bohužel zcela lživě, tuto reformu vůbec začali.

Proto vás žádám abyste tento návrh nepodpořili, protože státní správa nepatří vládě, nepatří jednotlivým ministrům, nepatří vítězům voleb. Patří občanům této země. Jejím úkolem není sloužit momentální politické moci, ale sloužit státu. Stát není firma a státní správa nemá být kořistí vítězů voleb.

Možná největší problém celého návrhu spočívá v tom, že se zde celou dobu tváříme, jako bychom debatovali o nějakém pouze teoretickém nebo hypotetickém riziku budoucnosti. Jenže ono už se to děje. My se tady ve skutečnosti nebavíme o tom, co by se mohlo stát po přijetí tohoto zákona. Bavíme se tu o tom, co už dnes ve státní správě ve skutečnosti probíhá. V posledních měsících jsme byli svědky rozsáhlých reorganizací, rušení odborů, přesunů agend a propouštění zkušených zaměstnanců na celé řadě ministerstev. Dochází k rušení specializovaných pracovišť, dochází ke slučování agend, dochází k odchodům odborníků, dochází k reorganizacím, které jsou velmi často zdůvodňovány efektivitou, ale ty jejich skutečné důsledky jsou zcela jiné.

Na Ministerstvu pro místní rozvoj třeba došlo ke zrušení a slučování odborných útvarů. Dochází k obdobným rozsáhlým změnám i na Ministerstvu práce a sociálních věcí. K takovým změnám samozřejmě... tam pravděpodobně ty příklady byly i z hlediska nějakého mediálního pokrytí nejsignifikantnější – na Ministerstvu životního prostředí.

Dochází k přesunům lidskoprávních a adiktologických agend z Úřadu vlády. Dochází k rušení odborných útvarů a odchodům lidí, kteří se po dlouhé roky věnovali konkrétním oblastem veřejné politiky.

A tady se možná zastavme, protože obhájci tohoto zákona často říkají, že přece každá vláda musí mít možnost i skrze personální obsazení ministerstev realizovat svou politiku. Ano, samozřejmě, měla by mít, ale státní správa nesmí být personálním nástrojem této politiky. Je zásadní chybou, a vnímala jsem to taky často od vás v těch proběhlých debatách, vnímat úředníka jako nějakého politického protivníka, jako nějakou překážku, kterou je třeba odstranit ve chvíli, kdy má třeba úplně jiný odborný názor. Právě proto byl ten služební zákon v minulosti přijat. Právě proto vznikaly pojistky. Právě proto existuje ta nezávislá státní služba. A pokud vidíme, že už dneska jsou reorganizace využívány jako nástroj personálních změn, tak bychom měly být mimořádně opatrní při přijímání zákona, který tyto mechanismy ještě daleko více usnadňuje. Vždyť i odbory státních zaměstnanců upozorňují, že se ruší místa i tam, kde třeba úřady dnes už trpí nedostatkem lidí, kde agenda roste a kde zaměstnanci dlouhodobě pracují na hranici svých kapacit. Upozorňují, že ty změny probíhají bez analýz a bez včasné možnosti nějaké opravdu kvalitní a odborné debaty a diskuse, která by na přesně tyto slabiny upozornila a snažila se najít efektivní řešení, které by tomuto zabránilo.

A to je podle mě velmi podstatné, protože to podle mě naprosto jasně ukazuje, že ta vaše honba za údajnou efektivitou státní správy neznamená mechanické snižování počtu zaměstnanců, ani to, že se zbavíme lidí a teprve potom budeme přemýšlet, kdo jejich práci převezme, že zrušíme odborné útvary a až následně budeme řešit ty dopady. Ta efektivita, za kterou vy byste se měli hnát, především znamená, že stát bude schopen dlouhodobě poskytovat opravdu kvalitní služby občanům, k čemuž ale ovšem potřebujeme právě lidi, kteří znají agendy, znají evropské programy, znají i často velice komplikovaná nelehká správní řízení, která pokud jsou tedy vedena podle pravidel a jsou vedena odborníky, tak pak ideálně nekončí samozřejmě u správních soudů, kde se může stát, že stát prohraje, a tím pádem jsou znovu mrhány prostředky daňových poplatníků.

Odcházejí lidé, kteří 10 nebo 15 let budovali odbornou expertízu, a stát tuto expertízu následně bude buď znovu dlouhé roky budovat, nebo si ji draze, velice draze externě kupovat. A možná nejvíce varující je zkušenost zemí, které se podobnou cestou vydaly už před námi. Opět, mohli jsme mít nějakou mezinárodní komparaci úpravy státní služby, pokud byste tomu věnovali tu potřebnou péči, a znovu to říkám, nešili takovou obrovskou systémovou změnu horkou jehlou na koleni. Bohužel nemáme.

Odborníci upozorňují, že oslabování služebních zákonů, rozšiřování politické kontroly nad úřady a personální česky po změnách vlád vedly v některých zemích střední a východní Evropy ke zhoršení kvality státní správy, oslabení odbornosti a růstu korupčních rizik. Jako příklady mohou být uváděny Slovensko a Maďarsko. A ukazuje se, že i po volbách, kdy se třeba v Maďarsku promění ta politická reprezentace, tak už se pak takový systém, který právě dlouhé roky bujel a fungoval v prostředí rostoucí korupce, střetu zájmů, neodbornosti a dosazování těch politických kamarádů, tak se opravuje hrozně komplikovaně a hrozně dlouho a možná některé slabiny už v danou chvíli nelze opravit vůbec, protože samozřejmě to, jak jednotliví lidé a úředníci v takové atmosféře, v takovém nastavení zákona dlouhodobě fungují, se prostě z paměti a ze stylu práce vymazat nedá.

To znamená, jestliže my zde dnes přijmeme zákon o státních zaměstnancích, který de facto ruší celý ten zákon o státní službě, tak to bude taková změna, která opravdu, opravdu se bude opravovat velice těžko. Tak zásadní změnou to je. I když jsme tu víc jak 10 let fungovali v systému zákona o státní službě, snažili jsme se systém státní služby budovat na odbornosti a nezávislosti, a samozřejmě ten zákon o státní službě prošel už řadou pozměňovacích návrhů a úprav, které se snažily reagovat na ty jednotlivé slabiny, které prokazatelně měl, to je přece standardní a typickým úkolem poslanců a poslankyň reagovat na nějaká zjištění toho, že by státní správa mohla fungovat lépe a efektivněji, a tedy jít tomu naproti a novelizovat zákony. To je úplně legitimní cesta. Ale nerozumím a nechápu, proč tuto státní službu teď, nyní chcete občanům a občankám této země destruovat tímto způsobem. Způsobem, který bude v podstatě, a já tu obavu znovu opakuji, protože jsem o ní hluboce přesvědčena, způsobem, který bude nenávratný. Děkuji.